Facebook
Instagram
Taťána s obdivem sledovala počínání své sestřenice, z které si děti udělaly chůvu a zdroj jídla. Byla vyčerpaná a na pokraji sil. Jednoho dne se vzepřela a začala si diktovat podmínky. Jak to s ní dopadlo?
Moje sestřenice Alice (67) si pořád na něco stěžovala. Bolela ji hlava, klouby, byla unavená, špatně spala a neměla chuť k jídlu... Opravdu nevypadala dobře. Měla tmavé kruhy pod očima, bledou pleť, zplihlé vlasy a smutný výraz. Když jsem se jí zeptala, co se děje, jen mávla rukou. Nakonec jsem ji přiměla, aby se mi svěřila.
Moje sestřenice měla trápení s rodinou
„Komu jinému to řekneš, když ne mně?“ nadhodila jsem. „No tak, vyklop to, třeba společně něco vymyslíme.“
„Pochybuju...“ řekla. „Jedině že bys měla kupce na můj byt!“
„Kupce na tvůj byt?“ byla jsem překvapená. „Chceš prodat svůj byt? Proč? Zbláznila ses?“
„Mám k tomu své důvody...“
„Jaké důvody? Bydlíš v krásné čtvrti, blízko parku, kam můžeš chodit s vnoučaty. Všechno je perfektní, je tam výtah, velký balkon, co víc bys mohla chtít?“
„Přesně tak,“ smutně se usmála. „Mluvíš o mém pohodlí, nebo o potřebách mých dětí? Protože pokud je to to druhé, máš pravdu. Pro ně je to druhý domov.“
„Ale u tebe přece nikdo nebydlí!“
„Opravdu? Oba, jak Ondřej, tak Bára, jsou u mě skoro každý den. Ne kvůli mně, nedělám si iluze. Prostě se přijdou najíst. A tak jim už celé roky vařím a peču. Co zemřel můj Eda, nemusela bych trávit v kuchyni tolik času, protože toho moc nesním. Ale ne! Děti si zvykly, že se u mě nají...“
„Alespoň ti nějak finančně pomáhají?“
„Ne. Oni si snad myslí, že mi v obchodě dávají všechno zadarmo. Ani se nezeptají, jestli nepotřebuju nějakou pomoc...“ posteskla si.
„Proč jim tedy nic neřekneš?“
„Je mi to trapné. A kromě toho, nemůžu přece odmítnout vnoučata. Jsou u mě skoro pořád. Zůstanou přes noc, protože mladí chtějí odpočívat, mají hosty nebo jdou někam na návštěvu. A tak děti hodí k babičce! Nikdo se neptá, jestli mám sílu, jestli si chci odpočinout nebo někam jít! Proto jsem se rozhodla, že to změním. Nejsem už mladá, mám čím dál méně energie a síly. Už jsem udělala, co jsem měla. Teď je čas na můj klid a pohodlí. Nemám pravdu?“
Měla pravdu, ale prodávat byt jenom kvůli návštěvám dětí se mi zdálo trochu přehnané. Pokusila jsem se jí vysvětlit, že na tak radikální kroky je vždycky čas. Je lepší nejdříve si s dětmi vážně promluvit. Poslouchala mě klidně, takže jsem doufala, že si moje rady vezme k srdci. A opravdu, po nějaké době se ukázalo, že moje slova vzala vážně, i když ne tak, jak bych si představovala...
Rozhodla se jim vzepřít
Alice řekla svým dětem, že se chce přestěhovat do menšího, ale pohodlnějšího bytu. A předložila jim následující návrh: buď svůj starý byt prodá sama a koupí si nový, nebo byt předá svým dětem a ony jí pořídí menší. Věřila, že jsou dospělí lidé a nějak se dohodnou. Kdyby se nedohodli, měla vybranou realitku, která by se o všechno postarala.
A pak jim řekla, že od této chvíle bude trávit dva dny v týdnu péčí o vnoučata, zbytek času věnuje sobě.
„Co tím myslíš?“ zeptal se její syn ohromeně. „Co to znamená ‘sobě’? Budeš se nudit!“
„To tě nemusí trápit!“ řekla Alice odhodlaně. „Vychovala jsem vás, starala se o vaše děti, prala, uklízela, vařila a zavařovala na zimu! Stačilo. Teď je řada na mně. Pokud se budu trochu nudit, tak je to jen dobře. Nuda mi chybí. Nikdy jsem ji nepoznala, alespoň uvidím, jaké to je. Třeba se mi to bude líbit...“
Celá rodina sledovala její počínání. Někteří ji kritizovali, jiní litovali její lehkomyslnosti, protože kdo při smyslech by se stěhoval z lepšího bytu do horšího. Další jí záviděli. Hlavně ti, kterým, stejně jako Alici, děti a vnoučata přerůstají přes hlavu...
Dosáhla svého
Alice si našla malý byt s kuchyní a koupelnou v domě obklopeném zelení. Nedaleko má autobusovou zastávku, supermarket a lékárnu. Bydlí v prvním patře a má balkon. Byt byl čerstvě po rekonstrukci, takže si jen musela vzít pár kousků nábytku ze svého bytu, nějaké obrazy, knihy a přestěhovat se.
„Nedělají mi laskavost,“ smála se Alice, když jsem ji vezla k notáři, kde měla podepsat smlouvu o převodu bytu. „Dostali, co jim patří, a to, co je teď moje, bude jednoho dne stejně jejich. Nic jsem jim nevzala, takže si nemůžou stěžovat. Jednou to pochopí, a pokud ne, no tak to přežiju...“
„Bude ti smutno,“ varovala jsem ji. „Není nic horšího, než se pohádat s vlastními dětmi.“
„Já se s nikým nehádám! Jen jsem začala vyžadovat, co mi právem náleží. Je trochu pozdě, ale jednou se začít musí. O vnoučata se taky postarám, až bude potřeba, ale budou mě k nim muset přivézt a pak odvézt. Mají auta, takže by to neměl být problém. No řekni, přeháním snad?“
„Ne, ale je to nové a trochu neobvyklé... Většina rodičů není tak přísná. Berou, co dostanou, a jsou spokojení, nebo to alespoň předstírají. Ty jsi udělala pořádný rambajz,“ zasmála jsem se.
„Neříkám nikomu, aby dělal to, co já. Myslím, že mám pravdu, ale ať si každý dělá, co mu vyhovuje...“ dodala.
Úplně se změnila
Nedávno jsem Alici potkala v obchodním centru a málem jsem ji nepoznala. Kupovala si pár drobností v drogerii, protože měla odjet na dovolenou k moři. Vypadala o moc lépe, než když řešila ty své nezdárné děti. Byla usměvavá, upravená, spokojená, plná energie a radosti...
Zeptala jsem se, jak to teď má s rodinou.
„Skvěle!“ odpověděla s úsměvem. „Vídáme se méně než dřív... ale je to vlastně v pořádku. Teď už se na ně těším. Bydlí se mi výborně, neplýtvám silami na zbytečný úklid a vaření. Mám čas na všechno, na kamarádky, na divadlo... Co víc si přát?“
„Jsi takhle šťastnější?“ zajímalo mě.
„Ano, jsem! Ale hlavně jsem šťastná, že žiju tak, jak chci já. Víš, Taťáno, jsem na sebe pyšná, že jsem měla odvahu dupnout si! Stálo to za to...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
