Facebook
Instagram
Aneta a její manžel pozvali příbuzné do Chorvatska, kde mají malý prázdninový domek na pláži. Dovolená sice začala příjemně, ale po pár dnech se ukázalo, že příbuzní očekávali něco jiného.
Když jsme se s manželem rozhodli pozvat jeho sestřenici Julii (32) s partnerem Emilem (30) na dovolenou v našem prázdninovém domě v Chorvatsku, mysleli jsme si, že to bude fajn. Budeme relaxovat, popovídáme si a, jak se tak často říká, posílíme rodinné vazby.
Doufala jsem, že si to užijeme
První dny byly opravdu nádherné. Pohled na jejich usměvavé tváře mě hřál u srdce.
„Myslím, že byl dobrý nápad pozvat je. Vypadají opravdu šťastně,“ řekla jsem manželovi jednoho večera.
Usmál se a přikývl.
Jenže pak jsem začala vnímat, že něco není v pořádku. Naši hosté měli stále víc požadavků. První maličkost, která mě zarazila, byla Emilova nespokojenost s teplotou vody ve sprše.
„Ta voda není moc teplá. Můžeš s tím něco udělat?“ stěžoval si.
„Samozřejmě, pokusím se to zařídit,“ slíbila jsem.
Brzy jsem začala pociťovat jisté napětí. Jednou, když už děti spaly, jsme si s manželem sedli na terasu.
„Všiml sis, jak dnes Julie mluvila s dětmi? Byla tak podrážděná,“ neskrývala jsem své obavy.
„To nešlo přehlédnout. A Emil si opět stěžoval, že voda ve sprše není dost teplá. Už je to směšné,“ povzdychl si.
„Přemýšlím, jak dlouho ještě vydržíme s tak náročnými hosty,“ zahleděla jsem se na klidné moře.
„Možná bychom si s nimi měli promluvit a zjistit, o co jim vlastně jde,“ nadhodil manžel. Bylo vidět, že i jeho trápí pochybnosti.
Museli jsme něco udělat. Julie začala být podrážděná, Emil zase neustále na něco nadával. Ten večer, když jsem ležela v posteli, přemýšlela jsem o tom všem. Bylo chybou, že jsme je pozvali na dovolenou? Vždyť jsme to mysleli dobře.
Vadily jim skromné podmínky
Rozhodla jsem se, že ráno si s Julií promluvím. Nemohla jsem už déle snášet to napětí a potřebovala jsem zjistit, co se děje. Vyšla jsem na terasu, kde Julie popíjela kávu a dívala se na moře.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně.
„Samozřejmě. Co se děje?“ odpověděla. Zdálo se mi, že tón jejího hlasu byl poněkud obranný.
„Mám pocit, že nejste moc spokojení. Stalo se něco?“
Julie si povzdechla.
„Ne, všechno je v pořádku. Ale musím přiznat, že jsme nečekali, že to tu bude tak... skromné,“ odpověděla, aniž by se mi podívala do očí.
„Skromné?“ nevěřila jsem svým uším. Cítila jsem, jak ve mně roste vztek. „Omlouvám se, pokud naše podmínky nesplňují vaše očekávání, ale snažili jsme se, abyste měli pohodlnou a příjemnou dovolenou.“
„Vím, že se snažíte, Aneto, ale je to prostě trochu jiné, než na co jsme zvyklí,“ řekla s nádechem povýšenosti v hlase.
Cítila jsem se trochu nepříjemně. Byl to opravdu problém, že jsme jim nezajistili luxus, na jaký byli zvyklí? A proč to neřekli hned?
Docházela mi trpělivost
Večer, po další sérii stížností Julie a Emila, jsme se s manželem vybrali na procházku po pláži.
„Už to nevydržím. Ti dva jsou čím dál nesnesitelnější. Musíme něco udělat,“ řekla jsem a i když mi malé vlnky omývaly nohy, vůbec jsem si to nedokázala užít.
„Vím, miláčku. Zítra si s nimi promluvíme. Možná přijdeme na to, co bychom měli změnit...“ snažil se mě uklidnit.
Když jsme se vrátili do domu, zdálo se, že všichni už spí. Ještě se nám nechtělo jít spát, tak jsme šli do kuchyně něco sezobnout. A najednou jsme zaslechli tiché hlasy vycházející z pokoje pro hosty.
„Nemůžu uvěřit, že tu musíme strávit ještě týden. V téhle... stodole!“ šeptala Julie.
„Myslím, že by nám bylo lépe ve stanu, ale to jim nemůžeme říct,“ zasmál se Emil.
Byla jsem naštvaná a rozhodla se jednat. Vyšla jsem z kuchyně a otevřela dveře do pokoje pro hosty.
„Všechno jsem slyšela! Jak se opovažujete takhle nás pomlouvat za našimi zády?“ vybuchla jsem.
Bylo jasné, že jsou překvapeni a zahanbeni.
„Aneto, my...“ začala Julie, ale hned jsem ji přerušila.
„Nechci slyšet žádné výmluvy. Jste u nás na návštěvě, ale vůbec to nerespektujete. Posmíváte se nám...“
„Aneto, omlouváme se. Neměli jsme špatné úmysly. Jen jsme si mysleli, že...“ pokusil se situaci zachránit Emil.
„Mysleli? Opravdu?“ byla jsem vzteklá. „Jsem z vás zklamaná...“
„Nikdy bych neřekl, že se dočkám něčeho takového od rodiny. Zítra ráno se můžete sbalit a odjet,“ dodal rozhodně můj manžel, který obvykle tak rázný není. Ale bylo vidět, že ho to opravdu naštvalo
Ztratili naši důvěru
Mlčeli, nevěděli, co na to říct. Atmosféra byla docela napjatá.
„Možná jsme si na začátku nerozuměli. Možná naše očekávání byla příliš vysoká... Ale neměli jsme špatné úmysly,“ snažila se Julie omlouvat.
Zhluboka jsem se nadechla.
„Omluvy jsou jedna věc, ale vaše chování a nedostatek úcty je něco, co nikdy nepochopím. Byli jste nepříjemní k našim dětem, stěžovali jste si na každou maličkost. To od vás nebylo hezké,“ řekl můj manžel.
Julie a Emil se podívali na sebe, bylo vidět, že se cítí trapně.
„Když to tak cítíte, tak odjedeme,“ řekla Julie.
„To bude nejlepší...“ řekla jsem, aniž bych skrývala své zklamání.
Hned ráno se sbalili a odešli. Zanechali za sebou hořkou pachuť a pošramocené rodinné vztahy. Přesný opak toho, co jsem od společné dovolené očekávala...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
