Facebook
Instagram
Paní Marie sice ráda pečovala o svou rodinu, ale mrzelo ji, že to všichni brali jako samozřejmost. Únik našla v psaní. A na prahu padesátky napsala svou první knihu.
Nebouřila jsem se, neopustila své blízké a nezavřela dveře do kuchyně. Naopak – právě tam jsem si vytvořila svůj vlastní koutek, ostrůvek svobody. Ženy jako já se nazývají "chodícími perfekcionistkami". Každý úkol plní precizně, není potřeba po nich nic opravovat.
Péči o domácnost nikdo neocení
Žít s ideálními partnery je čirá radost. Muži vždy chodí v dokonale vyžehlených košilích a večeře o dvou chodech na ně čekají každý den. Všichni členové domácnosti mají čisté oblečení, plná břicha a jsou obklopeni péčí. Všichni si myslí, že se to děje tak nějak samo od sebe. Nikdo se necítí provinile, že nepomáhá. Navíc si nikdo ani nemyslí, že by dokonalá hospodyně mohla očekávat pomoc.
„Miláčku!“ vykřikl můj manžel, když se vrátil z práce. „Nebudeš tomu věřit, ale potkal jsem Petra. Zaparkovali jsme vedle sebe a najednou jsem si všiml, že je to můj starý kamarád! Samozřejmě jsem je pozval k nám.“
„Je?“ byla jsem překvapená.
„No ano, jeho a jeho manželku. Připrav něco výjimečného, protože jeho žena prý neumí vůbec vařit. Ať závidí!“
„Dobře, kdy přijdou?“
„Kdy? Dnes. Budou tu v šest. Speciálně jsem je požádal, aby nepřišli pozdě, protože určitě uvaříš něco dobrého, že?“
Můj manžel mě naštval
Krájela jsem kuře, kolem mě ležely mrkve, brambory a další přísady na polévku, a také pár vajec a několik rajčat. Byla jsem naštvaná na svého manžela. Najednou mi v hlavě proběhl námět na román. Byl o otravném chlapovi, kterého už má jeho žena plné zuby. Pak najednou zmizí beze stopy a ona začne od začátku…
Lehké krimi, kde každý dostane, co si zaslouží. Možná bych měla začít psát. Mám snad až do smrti dřít v kuchyni, uklízet, obsluhovat, utírat prach a běhat s vysavačem? To ne! Padesátku mám na dohled. Nikdy jsem se nevěnovala literatuře, i když bych chtěla. Na základní škole jsem psala hezké slohovky.
Tenhle nečekaný impuls jsem považovala za chvilkový rozmar. Naštvala jsem se na manžela, že mě zahnal do kouta. Dokonce mi bylo hloupé, že myslím na takové věci. Ale někdy zaseté semínko vyklíčí, i když ho nezaléváme...
Chtěla jsem se něco naučit
Dříve mi šlo dobře psaní na psacím stroji, ale dnes ho už téměř nikdo nepoužívá. Sledovala jsem manžela a děti, jak sedí u svých notebooků, a ptala se jich na různé věci. Jak to funguje, co dělat v případě chyby, jak se počítač liší od psacího stroje...
Když viděli mou ochotu naučit se používat počítač, zpočátku reagovali nadšeně. Rádi se cítili jako experti a sdíleli své znalosti. Jejich nadšení však rychle opadlo, když si uvědomili, že mi budou muset vysvětlovat stejné věci opakovaně.
Rozhodla jsem se tedy najít kurz práce s počítačem. Potají jsem se na jeden přihlásila, i když jsem byla přesvědčená, že taková dovednost mi v životě nebude k ničemu. Nebylo to jednoduché. Ale mladík, který kurz vedl, mi dal najevo, že pokud zvládnu používat pračku, myčku nebo vysavač, také počítač pro mě brzy přestane být záhadou. Jediné, co jsem potřebovala, bylo zbavit se strachu z nového zařízení.
Měla jsem malý sen
Na kurzu jsem potkala Olgu (54). Je o něco starší než já, ale plná energie a nadšení. Rychle jsme se spřátelily a ona byla první, komu jsem přiznala svou touhu napsat knihu. „Skvělý plán!“ zvolala Olga. „Člověk by měl jít za svými sny.“
„No ano, ale potřebovala bych notebook a pak bych to musela vysvětlit rodině. Hned by se začali ptát, odkud ta náhlá změna. Já, obyčejná hospodyně, a počítač?“
„Ať si říkají, co chtějí! Záleží ti na jejich názoru? Nech to být, život rychle utíká a nikdy nemůžeme vědět, kdy skončí...“
Tento argument na mě zapůsobil nejvíc. Budu až do své smrti jen sloužit rodině? Netvrdím, že mě to nebaví, ale bylo by fajn konečně udělat něco pro sebe. Zvažovala jsem, že se mi to nemusí povést, ale pak bych si alespoň mohla říct, že jsem to zkusila!
Byla jsem tvrdohlavá
Tak jsem si koupila notebook. Postavila jsem bílý stolek se šuplíky k oknu v kuchyni, pořídila si dobré osvětlení, investovala do pohodlné židle a... byla jsem připravená začít. V praxi se to ukázalo být mnohem složitější. Zpočátku jsem se několik měsíců učila psát, objevovala, co můj notebook umí, a byla jsem jím čím dál více fascinovaná.
Někdy se stalo, že jsem něco neuložila, nesprávně zavřela, nebo nepochopila nějakou nečekanou zprávu či příkaz, což ve mně vyvolalo paniku a někdy i znechucení. Postupně jsem však, krok za krokem, začala chápat, o co jde. A už jsem zoufale neběhala za manželem nebo dětmi, když se mi něco nepovedlo. Navíc, moje rodina, i když byla zpočátku nadšená mou moderností, začala být podrážděná, že trávím hodiny před notebookem.
Jakmile jsem se pustila do psaní, okamžitě začali útočit. Zavalili mě žádostmi, abych upekla něco dobrého nebo připravila malou svačinku. Nejvíce mě rozčilovaly manželovy stížnosti. „Stala ses závislákem,“ bručel. „Proč si namáháš oči?“
Nikdo z mého okolí netušil, že potichu pracuji na své knize! Nebyl to sice vysněný thriller, ale sbírka pohádek pro děti. Přesto jsem psala. Vždycky jsem měla nespoutanou fantazii a když byly moje děti ještě malé, nemohly usnout bez pohádky, kterou jsem vymyslela. Teď jsem se rozhodla je sepsat.
Byla jsem na sebe pyšná
Nakonec jsem s bušícím srdcem poslala svou dokončenou knihu do několika nakladatelství. Byla jsem dojatá, oči mi zalily slzy – ze strachu, ale i ze štěstí, že jsem dokázala něco, o čem jsem dlouho snila. Odpovědi však nepřicházely. Začala jsem se obávat.
„Pokud jsi poslala něco nevyžádaného, musíš být trpělivá,“ říkala Olga. A měla pravdu. Půl roku uběhlo, pak ještě několik měsíců. Nakonec jsem to vzdala a přestala doufat. Psala jsem další příběhy, tentokrát kriminální, ale už v klidu, bez tlaku. Pak jsem jednoho dne našla ve své e-mailové schránce zprávu od nakladatelství. Moje kniha se jim líbila a rádi by ji vydali! Poslali mi smlouvu jako přílohu.
Běžela jsem za rodinou, abych se pochlubila úspěchem. Nejprve na mě koukali jako na blázna, ale když viděli smlouvu, začali mi gratulovat. Říkali, že jsou na mě pyšní. Konečně! Není nic příjemnějšího než ten okamžik, kdy se vám splní sen. A i když se to zdá být výsadou vyvolených, pravda je taková, že potřebujete jen špetku odvahy, abyste roztáhli křídla a vznesli se do výšin. A věřte, že věk nehraje roli...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
