Julie (63): Třicet let jsem si odpírala věc, kterou jsem tolik milovala. Až po šedesátce konečně žiju svůj sen

Znáte ten pocit, že celý život pracujete, abyste zaplatili účty, uživili rodinu, jeli sem tam na dovolenou a ještě něco ušetřili, abyste se nemuseli obávat budoucnosti? Takhle fungoval celý můj život. Pracovala jsem v administrativě ve stavebních firmách celý svůj život, ale vždycky jsem doufala, že jednoho dne si splním svůj sen.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (75): Můj sen o klidném důchodu se mi zhroutil s manželovou smrtí. Nevzdala jsem se a našla si nové poslání

Na svůj sen jsem nikdy nezapomněla

Už na střední škole mě bavila fotografie. Chtěla jsem být fotografkou, zachycovat příběhy vepsané v lidských obličejích a očích. Ale nakonec všechno dopadlo jinak. Maturovala jsem v prvním trimestru a nakonec jsem dalších devět let strávila na mateřské se třemi dětmi. Sen se mi rozplynul a po revoluci jsem nastoupila do administrativy a zůstala tam dalších 33 let, abych přispěla na chod domácnosti.

Nikdy jsem ale na svůj sen nezapomněla. Celou historii naší rodiny jsem fotila na dědův starý foťák, doma jsem si zařídila fotokomoru, abych mohla vyvolávat snímky sama, a dodnes jsem hrdá, že naše rodinná alba vypadají jako galerijní katalog. Opravdu jsem si dávala záležet.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (27): Moje rodina si pořídila netradičního mazlíčka. Lezl mi na nervy do chvíle, než nám dal životní lekci

Rodina mě v mém koníčku podporovala

Manžel mi vždy fandil. Doufal, že jednoho dne vydělá dost peněz, aby mi mohl dovolit věnovat se fotografii naplno, ale nikdy se nám to nepovedlo. Ne že by se manžel nesnažil, ale neměl štěstí a se třemi dětmi to nebylo úplně jednoduché. Byly období, kdy měl i tři práce, ale nikdy to nestačilo na to, abych se já mohla začít věnovat svému snu. A ani bych to po něm nechtěla. Nemohla bych ho nechat udřít se k smrti.

Naučila jsem dokonce fotit i nejmladší dceru, která se dostala na střední uměleckou školu a potom i na vysokou, kde fotografii studovala. Byla jsem na ni hrdá, chodila jsem na její výstavy, tleskala jejím úspěchům, ale někde uvnitř mě užírala závist. Chtěla jsem, aby tohle býval byl můj život.

Když i poslední dítě opustilo hnízdo a naše finance se pomalu začaly po 30 letech dřiny a odříkání umoudřovat, manžel ke mně přistoupil: “Co kdybys to zkusila teď? Děti jsou pryč, byt je náš. Teď už nemáš žádnou výmluvu a já už tě taky nebudu omezovat.” Dívala jsem se na něj překvapeně, ale došlo mi, že má pravdu. Kdy jindy než teď? Bála jsem se, měla jsem šedesátku na krku, ale rozhodla jsem se to zkusit.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (60): Pár let před důchodem jsem dostal padáka. Od té doby si nemůžu najít žádnou práci, pro všechny jsem asi moc starý

Sny se mohou plnit i po šedesátce

Dlouho jsem tápala, sháněla si klienty a první rok se mi nedařilo. Chtěla jsem se na to všechno vykašlat, ale pak mě kontaktovala bývalá kolegyně, že shání fotografa na dceřinu svatbu a jestli bych se toho neujala. Skočila jsem do toho po hlavě a zadařilo se. Všichni byli unešení tím, že i v mém věku lze začít něco nového, nečekaného a plnit si sny pohřbené více než tři dekády. Ještě ten večer jsem dostala další dvě zakázky.

A od té doby jsem se nezastavila. Pořídila jsem si vlastní ateliér a začala projekty s dcerou, která je mým splněným snem ještě nadšenější než já. Fotíme společně svět, každá mu dáváme vlastní perspektivu a pak vystavujeme fotografie jako porovnání pohledů dvou generací. Naše práce má úspěch a já jsem ráda, že po tolika letech čekání konečně dělám, co mě povznáší.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslava (65): Těšila jsem se na poklidný důchod. Místo toho manžel odcestoval do Ria a našel si tam jinou