Facebook
Instagram
Marcela dlouho věřila, že její manžel se změní. Odloží flašku a bude dobrým tátou a životním partnerem. Bohužel se spletla. Nakonec musela sbalit děti a utéct od něj pryč.
Každý den závisel na náladě a stavu opilosti mého manžela. Když Přemek (35) nesahal po láhvi, bylo to snesitelné. Netřásla jsem se strachy, nemusela se bát scény kvůli tomu, že je třeba polévka přesolená nebo si děti hrají příliš nahlas...
Děti se ho bály
Přemek nebyl zrovna vzorný otec a manžel. Naše děti se ho velmi bály, zejména Hynek (5). Srdce mi pukalo, když se neustále ptal, jestli táta přijde domů opilý. "Mami, bude zase křičet? Nechci se bát. Nechci, abys plakala," říkal a mně se hned draly slzy do očí.
Nevěděla jsem, co mu mám říct. Snažila jsem se potlačit všechny špatné emoce, ale jsem jen člověk. Děti mě viděly plakat, když jsem to už nezvládala. Slyšely, jak mi Přemek nadává a uráží mě. Byla to jeho každodenní rutina. Nejvíc mě děsilo, že kvůli tomu přišly o hezké dětství. Místo toho, aby si hrály s vrstevníky, trávily dny ve střehu, připravené k dalšímu útěku před opilým otcem.
Žila jsem v neustálém stresu. Zejména když se manžel nevracel dva nebo tři dny. Věděla jsem, že se opil v baru a našel útočiště u kamarádů. Když pak přišel domů, rozpoutal peklo. Byla jsem na to připravená. Spala jsem oblečená, měla jsem sbalenou tašku s důležitými věcmi, klíče s peněženkou jsem měla připravené v kapse bundy. Stačilo jen chytit děti za ruce a zmizet. Má takhle vypadat rodinný život?
Manžel hodně pil
Přestože jsem si hrála na tvrdou, byla jsem měkká, zlomená a zbitá. Dnes si myslím, že si mě Přemek vybral za manželku kvůli tomu. Nebylo to tak, že začal pít až po svatbě. Věděla jsem, do čeho jdu. Ale tehdy to nevypadalo tak hrozně. Jistě, popíjel s kamarády. Myslela jsem si, že je to normální věc, že to chlapi prostě dělají.
Nenapadlo mě, že by mi mohl ublížit. Vždycky říkal, že jsem pro něj balzám na duši. Možná se po letech z balzámu stal jed. Nevím. Věřila jsem, že se změní. Dlouho jsem se přesvědčovala, že ho dokážu napravit. Bohužel jsem se mýlila. Naději jsem ztratila po narození prvního dítěte. Utekla jsem i s dcerkou k sestře, protože čerstvý tatínek se rozhodl slavit celý týden. "Tak co? Musel jsem to zapít. Nedělej scény!" křičel, když jsem se ho ptala, kde byl.
Neustále mizel. Nemohl snést dětský pláč. Odcházel, opíjel se s kamarády a na několik dní prostě zmizel. Nejprve jsem měla strach, že se mu něco stalo, ale po nějaké době jsem začala myslet víc na sebe. Právě jsem porodila a zůstala jsem s tím vším sama. Kdyby nebylo mé sestry, nevím, jestli bych to zvládla. Byla jsem hrozně vyčerpaná.
Dceři byly tři týdny, když místo mého manžela zaklepala na dveře moje sestra. "Nenechám tě žít takhle. Dej mi malou, jdi si lehnout a nestarej se o nic!" řekla vážně. A já se poprvé po dlouhé době trochu vyspala.
Prý jsem byla na vině já
Sestra byla jediná, kdo mi zůstal, protože zbytek rodiny se se mnou přestal bavit. Vše kvůli Přemkovi. Nebral ohledy na nikoho. Neviním je za to, že s ním nechtěli mít nic společného. S tím nepředvídatelným alkoholikem a rváčem. Kdyby nebylo mé milované sestry, byla bych úplně sama. Dokonce i Přemkova vlastní matka od nás dala ruce pryč.
Jediné, za co jsem byla vděčná, je to, že můj manžel je vysoce funkční alkoholik. Uměl se opít do bezvědomí, ale vždycky chodil do práce, přinesl peníze a naše rodina měla střechu nad hlavou. Neptal se mě na každou utracenou korunu. Nejspíš proto, že nevěděl, kolik peněz vlastně má. Nebýt alkoholu, náš život by mohl vypadat úplně jinak. Nicméně on si vybral a měl své priority.
Když jsem o tom jednou řekl své sestře, zeptala se: "Jsi tak naivní, abys tomu věřila? Myslíš si, že pití je jediný problém?" Po těchto slovech se mi před očima objevil obraz. Viděla jsem, jak Přemek zvedl ruku na naši dceru. Jen proto, že si v obýváku příliš nahlas hrála se svými panenkami a neslyšela, že jí tatínek říká, aby mu podala dálkový ovladač. Její hračky létaly po obývacím pokoji a prudce narážely do stěn.
Přemek se zbláznil. Pak zničil její dětský pokoj. Rozbil jí postel, rozházel všechny hračky a rozmlátil skleněnou vitrínu. Viděla jsem to až ráno, protože jakmile se rozčílil, vzala jsem malou a utekla k sestře. Když jsme se vrátily, byl pryč. Samozřejmě, po vystřízlivění se začal omlouvat. Ale k čemu to bylo? Moje dcera se na svého otce už nikdy nepodívala stejným způsobem. A já? Samozřejmě jsem byla na vině. "Je to tvoje chyba. Takhle jsi ji vychovala, v životě nedokážeš nic pořádně. Pokud to tak bude pokračovat, z tohoto malého spratka vyroste stejně velký smolař jako ty!" křičel na mě Přemek.
Utekla jsem od něj
"Nebuď hloupá, zlato. Už se na to nedokážu koukat. Nechápeš, že neubližujete jenom sobě? Nevidíš, že tvoje děti tohle všechno sledují také? Vždyť jim ničíš život," řekla mi jednoho dne sestra. "Poslouchej mě, nebudu to tolerovat. Nedovolím jim žít v tom pekle. Informuji příslušné orgány, ať to vyřeší!" dodala naštvaně.
"Děláš si legraci? Chceš mi zničit rodinu?" vyděsila jsem se. "Tohle nazýváš rodinou? Děti se třesou strachem před svým otcem a ty se kolem něj jen plížíš. Zamysli se nad tím, holka. Svůj názor nezměním. Máš čas do konce týdne. Pokud to nevyřešíš, pustím se do toho já," dala mi ultimátum.
Byla jsem na ni naštvaná, ale věděla jsem, že má pravdu. Neměla jsem moc času přemýšlet, tak jsem se rozhodla rychle. Sbalila jsem si to, co patřilo mně a našim dětem. Utekla jsem k sestře, protože jsem neměla kam jít. Manželovi jsem nechala dopis, ve kterém jsem mu řekla, aby ani nezkoušel najít nás, protože mám důkazy a ty ho potopí. Měl by se připravit na rozvod. A pokud mi chce dělat problémy, ráda nahlásím úřadům, jak se staral o rodinu s použitím domácího násilí.
Sestra mě zachránila
Od mé sestry jsem zamířila k rodičům. Musela jsem zahladit stopy, protože Přemek věděl, že sestra mi poskytuje azyl. Udělala jsem dobře. Po několika dnech mi zavolala a řekla, že byl u ní. "Snažil se mě vydírat. Chtěl zjistit, kde jsi. Nic jsem mu neřekla," pověděla mi. "Je mi to tak líto. Mám o tebe strach!" rozbrečela jsem se. "Přestaň. Nejsem jako ty, nenechám si nikým ničit život. Vystrašila jsem ho policií, okamžitě ustoupil. Jsem si jistá, že ho tady už neuvidím."
Přemek se pokusil o protiútok. Našel mě u rodičů daleko dřív, než jsem čekala. Ale táta a jeho kamarádi s ním rychle zatočili. U soudu jsem ho viděla znovu. Vypadal jinak než obvykle. Byl zničený. Došlo mi, že láhev nedal z ruky celé týdny. Měl opuchlý obličej, tmavé kruhy pod očima a jen mumlal. Nevypadal dobře. Možná proto se rozvod vyřešil hladce a bez potíží.
Odešla jsem ze soudní síně a cítila, že mi začíná nový život. Měla jsem pocit, že to zvládnu. Našla jsem si práci v zahradnictví, konečně jsem se mohla věnovat své vášni a slušně vydělávat. Plat a alimenty mi pomohly stát na vlastních nohou a poskytnout dětem klidný a šťastný domov. Už nikdy nedovolím, aby na mě někdo tolik tlačil. Jsem jiný člověk. A to vše díky mé sestře, která mě zachránila...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
