Světlana (25): Bojím se mít dítě. Máma na mě věčně křičela a někde uvnitř cítím, že jsem stejná

Když zavřu oči, vidím sama sebe na nádraží v Kyjevě. Kufr byl těžší než já a máma stála kousek ode mě, ruce zkřížené na prsou. Neplakala. Neřekla ani: „Budeš mi chybět.“ Jen: „Nezklam mě.“ Ten pohled jsem znala – chladný, neústupný. Taková byla. Tvrdá, hrdá, někdy až příliš.

Bylo mi osmnáct. Češtinu jsem uměla na úrovni začátečníka, ale máma měla jasno: „Tam vystuduješ a budeš mít lepší život.“ Myslím, že mě opravdu chtěla ochránit před životem, jaký měla ona. Jenže její způsob byl... jiný. Neobjímala mě. Neříkala, že mě má ráda. Když se zlobila, dokázala být prudká a hlasitá, někdy až tak, že se sousedi zastavili přede dveřmi. Naučila mě, že když se člověk rozčílí, musí to dát najevo. Že ustoupit znamená prohrát. A já, i když jsem to v sobě nechtěla, si tenhle vzorec nesla s sebou.

Lenka (30): Dala jsem dceru do jeslí, abych se mohla vrátit do práce. Tchyně mi řekla, že to dělají jen špatné matky

Začátky v Čechách byly těžké i krásné

První měsíce v nové zemi byly krušné. Studovala jsem, brigádničila a večer padala do postele s pocitem, že už nemám sílu ani snít. Ale postupně jsem se chytila — dokončila jsem školu a našla si dobrou práci v administrativě. A někde v tom běhu potkala Petra. Byl jiný než muži, které jsem znala. Učil dějepis na střední škole a uměl naslouchat tak, že jste měli pocit, že i vaše nejhloupější myšlenka stojí za pozornost. Nechtěl mě změnit, jen být vedle mě. Po dvou měsících chození jsem se k němu nastěhovala. A najednou jsem měla domov, který nebyl definovaný strachem z emočních výbuchů.

Brzy jsme začali plánovat budoucnost. Řešili jsme dovolené, hypotéku... a pak i dítě. Bylo to krásné, dokud jsem si nepředstavila, že zůstanu sama doma s plačícím miminkem. V hlavě mi vyskočily vzpomínky na mámin křik, na její prudké, nečekané záchvaty hněvu. Jak dokázala ze dne udělat peklo kvůli maličkosti. Uvědomila jsem si, že i já to mám v sobě. Někdy, když jsem unavená nebo pod tlakem, cítím, jak se ve mně hromadí vztek. Tlak v hrudi, zrychlený dech. Stačí, aby se něco nepovedlo, a mám chuť bouchnout dveřmi, křičet. Párkrát jsem na Petra vyjela, a i když jsme si to vždy vyříkali a objal mě, viděla jsem v jeho očích obavu.

Iveta (36): Každý den si myslím, že jsem selhala jako matka. Moje děti se neustále perou a nadávají si

Na mateřskou půjde přítel

A tak když jsme jednou večer seděli u stolu s hrnkem čaje, řekla jsem nahlas to, čeho jsem se nejvíc bála: „Petře, já nevím, jestli dokážu být dobrá máma. Aspoň ne taková, jakou bych chtěla být.“ Čekala jsem, že začne namítat, že to zvládnu, že přeháním. Ale on jen kývl hlavou a řekl: „Tak to uděláme jinak.“ A přišel s tím, že až se dítě narodí, zůstane na mateřské on. Ne proto, že bych byla špatná matka, ale proto, že on má trpělivost, klid a dokáže se vyrovnat s chaosem bez křiku. Já budu chodit do práce.

Bylo to zvláštní. Na jedné straně jsem cítila úlevu – nebyla jsem do ničeho tlačená, mohla jsem dýchat. Na druhé straně se mi v hlavě ozýval hlas mé matky: „Matka, co se nestará o dítě? To není matka.“ Jenže já vím, že to není pravda. Matka je ta, co zajistí, aby dítě vyrůstalo v lásce a bezpečí. A jestli toho dosáhneme tímhle způsobem, pak je to správně. Možná jsem přerušila tu neviditelnou nit, která se táhne z generace na generaci. Možná moje dítě nebude znát strach z toho, kdy přijde další výbuch. A možná, když to zvládneme spolu, naučím se i já reagovat jinak.

Teď, když sedíme večer u televize a já mám ruku položenou na břiše, kde už roste nový život, cítím poprvé něco, co jsem nikdy necítila u mámy – klid. A pevně věřím, že právě ten předáme dál.

Další příběhy ze života →

Eliška (28): Lásku k dceři jsem jen předstírala. Tajně jsem si přála, abych nikdy neotěhotněla