Facebook
Instagram
Když se Tadeáš pustil do podnikání na půdě po tátovi, nikdo z rodiny mu nechtěl pomoct ani půjčit peníze na rozjezd. Nevzdal se a nakonec vybudoval prosperující penzion. Teď se mu ozývají všichni z rodiny s vidinou dovolené zadarmo.
Upřímně řečeno, nikdy jsem netoužil po farmaření. Prostě jsem převzal malé hospodářství, které jsem zdědil po otci. Nechtěl jsem tam zůstávat dlouhodobě, ale na druhou stranu se nikdo z rodiny nehrnul, aby se toho ujal.
Jarka (35): Rodina ve mně vidí jen plnou peněženku. Musela jsem rázně zakročit
Chtěl jsem to zkusit
Když ostatní balili kufry a utíkali do velkých měst, žaludek mi sevřelo pomyšlení, že by náš kousek půdy, na kterém hospodařily celé generace předků, mohl skončit v cizích rukou. Proto jsem se, bez velkého nadšení, rozhodl zkusit štěstí v zemědělství. Ale jak to obvykle bývá, když člověk dělá něco bez přesvědčení, výsledky bývají slabé. Společně s mou manželkou Hankou (47) jsme sotva zvládali přežít. Na podporu od příbuzných jsme se nemohli spolehnout.
Jednoho dne jsme došli k závěru, že musíme něco změnit. Přišli jsme s nápadem na agroturistiku. Několik sezón jsme hostili rekreanty, což nám umožnilo něco málo vydělat, ale stále to nestačilo na obživu.
Protože očekávání hostů každým rokem rostla, rozhodl jsem se postavit pořádný penzion. Měl jsem pozemek na kopci nad řekou, odkud byl nádherný výhled. Obec mi přidělila dotaci, ale i s mými úsporami to sotva stačilo na položení základů. Mluvil jsem s členy rodiny o možnosti investovat do mého nového podnikání – penzionu. Navrhl jsem, že by mi mohli půjčit nějaké peníze a na oplátku by se stali spoluvlastníky. Bohužel nikdo nebyl touto myšlenkou nadšený. Všichni říkali, že je to velmi riskantní investice a že pravděpodobně jen promarním peníze. Tvrdili, že sami sotva vyjdou s výplatou, takže odkud by měli vzít peníze pro mě?
Začalo se nám dařit v podnikání
Byl jsem přesvědčený, že budu muset upustit od svých plánů na penzion, když jeden ze sousedů přišel s nabídkou. Chtěl ode mě koupit dva hektary půdy a dalších deset hektarů si pronajmout. Finančně to znělo velmi lákavě, ale zároveň to přede mě postavilo vážné dilema – chci dál být farmářem, nebo ne?
S manželkou jsme dva dny zvažovali všechna pro a proti, až jsme se nakonec rozhodli přijmout nabídku. Vzal jsem od souseda značnou sumu jako zálohu, což mi umožnilo dostat penzion do hrubého stavu ještě před příchodem mrazů. Na jaře byla budova zcela dokončena, takže jsem dal do tisku a na internet inzeráty, které informovaly rekreanty, že jsme připraveni hostit je od začátku května.
V letní sezóně byla více než polovina pokojů rezervována, což nám přineslo slušný zisk. Když přišel podzim, rozšířil jsem molo u jezera a začal plánovat další sezonu – chtěl jsem koupit několik kajaků a možná dokonce vytvořit malou pláž, která rekreantům chyběla.
Zcela nečekaně, těsně před zahájením nové sezony, mi zavolal strýc.
„Jak se vede, Tadeáši?“ začal bodře.
„Ale nějak to jde, strýčku...“ odpověděl jsem.
„Už je to věčnost, co jsem byl u vás naposled... Bylo by fajn přijet na návštěvu,“ strýc byl vždy upřímný. „O víkendu má být pěkné počasí.“
„Rádi tě uvidíme u nás doma,“ řekl jsem.
„Ale prosím tě, proč bych vás měl obtěžovat? Slyšel jsem, že jste postavili ten váš penzion. Co kdybych se přijel podívat a ubytoval se?“
Souhlasil jsem s jeho návrhem, protože jsme stejně neměli plně obsazené pokoje.
Najednou si na nás všichni vzpomněli
Strýc byl pobytem v penzionu nadšený. Oznámil, že nás bude navštěvovat pravidelně. Nadšení ho přimělo šířit zvěsti mezi příbuznými. Rychle jsme byli zaplaveni telefonáty od různých strýců, tetiček a bratranců, kteří oznamovali svůj brzký příjezd.
Přiznávám, že nás to trochu překvapilo, ale protože jsme vždy měli rezervní pokoj, zvali jsme je, aby u nás zůstali. Samozřejmě jsme jim neúčtovali ani jídlo, protože od rodiny přece za jídlo peníze nevybíráte, že? Jedna věc byla, když přijeli a užívali si naše pohostinství zdarma. Jiná věc byla, když nám další strýc začal dávat rady ohledně provozování penzionu. Prý měl zkušenosti, protože kdysi pracoval jako vrátný v nějaké mizerné ubytovně.
„Neboj se, Tadeáši, nenechám tě v tom samotného,“ poplácal mě po zádech. „Vím, že jsem ti tehdy nemohl půjčit peníze, ale měl jsem těžké časy. Teď, když jsem v důchodu, mohu věnovat svůj čas a energii naší společné investici do penzionu.“
„Naší společné investici?“
„No... myslím tvoji, samozřejmě. Ale nezapomeň, Tadeáši, že tato budova stojí na půdě našich předků, takže jako člen rodiny tě nemohu nechat s tímto problémem samotného. Poslouchej, mám pro tebe dobrou radu na začátek. Zajímá tě to?“
„Dobře, poslouchám,“ povzdechl jsem si.
„Víš, všiml jsem si, že když některý host nejí snídani, tvoje Hanka mu připraví sendviče z toho, co zbylo. Tím hodně ztrácíte. Měl bys ty zbytky sbírat, udělat z nich sendviče a prodávat je!“
Strýc mi dal spoustu podobných rad. Zdvořile, ale rozhodně jsem se snažil odmítnout je, což ho očividně dráždilo. Přes to všechno nebyl strýc tak špatný. Nejvíce mě rozčilovali ti, kteří, i když dostali všechno zadarmo, stále si stěžovali, protože během pobytu u nás jim neustále něco vadilo...
Moje žena už toho měla dost
Když skončily prázdniny, moje žena řekla: „Příští sezónu žádní příbuzní pod naší střechou! Ledaže by zaplatili za ubytování!“
„Ale Haničko, to se nesluší. Co jim řeknu, až příští rok znovu zavolají?“
„Řekni jim, že máme plno. Obsazeno na celou sezonu! Pokud chtějí, mohou si rezervovat termín na další rok. Na začátku jara nebo na konci podzimu.“
Nehádal jsem se s Hankou, protože měla pravdu. Nicméně jsem věděl, že příbuzní neuvěří, že máme plno a mohli by se urazit. Proto jsem s jistým obavami čekal na jejich telefonáty a přemýšlel, kdo se ozve jako první. Ukázalo se, že to byl strýc, který mi chtěl radit v podnikání.
„Tadeáši, mám skvělé zprávy - přijedeme k vám s celou partou!“
„Prosím? Jak to myslíš?“
„Přijedeme k vám na prodloužený květnový víkend. Plánujeme rodinné setkání, abychom se podívali, jak to jde, a zjistili, jak vás můžeme podpořit v provozování penzionu.“
„Zvládáme to sami,“ snažil jsem se zůstat klidný, i když jsem začínal mít vztek.
„Ale prosím tě, co to povídáš? Minulý rok si každý, kdo u vás byl, na něco stěžoval. Pokud nezvýšíte úroveň služeb, tenhle podnik se vám nikdy nevyplatí. Proto jsme se rozhodli vám pomoci. Přijedeme a zkontrolujeme váš penzion. Tak zjistíte, co musíte vylepšit před nadcházející sezónou.“
„Jenže my máme už všechno zarezervované, bohužel...“
„Tak to zruš! Jde o něco mnohem důležitějšího než pár hostů. Tento penzion je vizitka naší rodiny. Měl bys ocenit, že jsme se rozhodli věnovat vám pár dní svého života...“
Nakonec mi došla trpělivost
Padla slova, která zde nebudu opakovat, protože některá z nich se nehodí do slušné společnosti. Zjednodušeně řečeno, navrhl jsem příbuzným, aby mi dali svatý pokoj, a oznámil, že mám všechny termíny obsazené až do konce turistické sezóny. Proto je nemohu hostit ani během prodlouženého květnového víkendu, ani v jakémkoli jiném termínu.
Strýc se urazil. Doufal jsem, že ostatní příbuzní si také budou držet odstup. Ale kdepak... Jakmile začaly letní prázdniny, volali s dotazy na „volný pokoj pro rodinu“. Nejvtipnější bylo, že volali především ti, kteří si ještě před rokem nejvíce stěžovali. Byl jsem rozhodný a každému jsem řekl, že nemám ani jedno volné místo. Po několika takových telefonátech se moje vztahy s rodinou úplně přerušily.
Letos je můj penzion neuvěřitelně populární – všechny pokoje jsou rezervovány na celou sezónu. Daří se nám tak dobře, že brzy plánuji rozšířit služby. A nejlepší na tom je, že to zvládnu sám, aniž bych musel žádat peníze nebo rady od příbuzných...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Související články
