Facebook
Instagram
Kateřina dlouho žila pro všechny kolem, jenom ne pro sebe. Kvůli tomu dokonce odehnala muže, ke kterému něco cítila. Rozhodla se, že musí začít žít jinak.
Někdy už prostě máte všeho plné zuby. Přesně tak jsem se cítila toho dne. Nespokojený klient mi dělal peklo v práci, moje dcera měla problémy se svým dítětem a navíc moje matka neustále volala, abych ji vzala se psem k veterináři. Nejraději bych se vším praštila a odjela pryč. Ale jak se říká, když Bůh zavře jedny dveře, někde jinde otevře okno...
V práci vládl naprostý chaos
„Katko, můžeš mi pomoct?“ zeptala se kolegyně, pro kterou byl nový systém španělskou vesnicí. „Celá včerejší dodávka se mi ztratila,“ stěžovala si. Přešla jsem k jejímu stolu a několik minut hledala chybu. Pak do kanceláře vtrhl šéf, soukromě můj švagr, celý roztřesený. „Katko, pojď se mnou, potřebuju tvoji pomoc!“ chytl mě za ruku a prakticky táhl pryč.
Běžela jsem za ním přes zdánlivě nekonečnou chodbu a přemýšlela, jestli mu budu muset zase dávat cenné rady, jak uklidnit mou sestru, která v poslední době stále častěji mluvila o rozvodu. Problém byl však zcela jiný. Dostal zprávu od klienta, který po chybě našich zaměstnanců z oddělení objednávek napsal na několik webů špatné recenze o naší firmě.
„Vyhrožuje, že je to jen začátek. Tvrdí, že jsme ho podvedli,“ lamentoval můj švagr. „Jak to mám zvládnout? Ty negativní recenze nás mohou položit.“
Klient skutečně dostal jen polovinu toho, za co zaplatil. Navíc se dočkal velmi nezdvořilého přístupu jednoho z našich zaměstnanců. Podle toho, co mi švagr řekl, šlo o chlapa, který byl ve zkušební době a už jsme ho propustili. Ale klientovi to mohlo být jedno. Jeden z našich lidí ho obvinil z pokusu o podvod a zdálo se, že ten naštvaný muž raději napíše o tom celému světu, než aby jednoduše přijal omluvu od šéfa firmy a dárkový poukaz, který jsme mu nabídli jako náhradu.
Každému jsem slíbila pomoc
Celý den jsem strávila v jeho kanceláři a přemýšlela nad možnými řešeními. Domů jsem šla až pozdě večer. I švagr odešel dříve. Sestra mi mezitím poslala zprávu, že už toho má dost a chce manželství ukončit. Když jsem odcházela z práce, zavolala mi moje dcera Sylvie (30).
„Ahoj, zlatíčko, co se děje?“ zeptala jsem se a zkusila maskovat únavu.
„Kuba dneska ve škole zmlátil spolužačku. Zavolali si mě na kobereček. Říkali něco o přeložení do speciální školy,“ stěžovala si na syna. Byla zoufalá. Kuba (8) byl hyperaktivní a i po konzultacích s odborníky stále způsoboval problémy. Sylvie, která ho vychovávala sama, cítila vinu, že ho nedokáže zvládnout a že kvůli ní má záchvaty hněvu.
„Přijdu k vám na návštěvu,“ navrhla jsem. „Neboj se, určitě najdeme nějaké řešení.“
Uvědomila jsem si, že to byl další člověk, kterému jsem ten den slíbila, že všechno nějak vyřeším. Švagr také počítal s tím, že zvládnu jak situaci s nespokojeným klientem, tak s jeho ženou. Kromě toho jsem ještě musela vzít mámina psa k veterináři.
Byla jsem tak ponořená do analýzy zpráv od naštvaného klienta, že jsem si nevšimla, kdy jsem měla vystoupit. A tak jsem se převezla až na konečnou.
Chtěl mě pozvat na rande!
„Sakra, to je smůla!“ vykřikla jsem, když řidič zastavil autobus a já si uvědomila, že jsem docela daleko od domova. Přistoupila jsem k řidiči a zeptala se, kdy se bude vracet do města.
„Bohužel, tohle byl poslední spoj,“ odpověděl a já měla chuť se rozplakat.
„Prošvihla jsem svou zastávku. No nic, budu muset jít pěšky,“ povzdechla jsem si.
Řidič se na mě zamyšleně podíval, pak znovu nastartoval motor. „Svezu vás cestou do garáží,“ oznámil. „Jak se vám povedlo minout vaši zastávku?“ Ukázalo se, že mě poznává, protože tímto autobusem jezdím každý den. Pokaždé doufal, že si sednu dopředu, aby si mohl se mnou popovídat.
Další týdny jsem si záměrně vybírala místa blízko řidiče, když měl zrovna službu ten, který mě zachránil. Jednou jsem autobus nestihla. Když jsem mu to při další příležitosti zmínila, dal mi své telefonní číslo. „Příště mi zavolejte, počkám na vás,“ řekl s úsměvem. „Mimochodem, jmenuji se Karel.“
Jednoho dne jsem jela domů jako obvykle posledním autobusem. V autobuse nebyla živá duše kromě mě. Seděla jsem vedle Karla a smála se jeho vtipům. Nepřekvapilo mě, když navrhl, abychom si zašli na jídlo.
„Dneska nemám čas, bohužel,“ řekla jsem omluvně. „Mámin pes je stále nemocný, musím ho vzít k veterináři.“
„Co třeba zítra nebo pozítří?“ nadhodil.
„Co takhle v pátek?“ navrhla jsem nesměle.
I on měl své problémy
Ten den byl nabitý prací. Další klientka psala na internetu samé špatné věci o nás. Šéf si doslova rval vlasy, když viděl ten chaos v oddělení objednávek a katastrofální zákaznický servis. Aby toho nebylo málo, doma měl peklo a pořád o tom mluvil.
Měla jsem pocit, že se celý svět rozpadá na kousky a všichni kolem mě očekávají, že jim pomůžu. Nakonec jsem se s Karlem setkala o týden později. Nic zvláštního, šli jsme do malé pizzerie, objednali jsme si velkou pizzu napůl a jedno pivo. Překvapilo mě, jak rychle a příjemně ten čas utekl.
Od té doby jsme si často telefonovali a někdy se i setkávali, když jeho směny v práci vyhovovaly mým povinnostem, jako bylo péče o mámina psa, hlídání vnuka, pokusy o záchranu manželství mé sestry nebo pověsti firmy jejího manžela.
„Víš, rád bych ti něco řekl,“ začal po našem prvním polibku. „Jsem otcem dvanáctiletého dítěte. Myslím, že bys to měla vědět, kdybychom... no, rozumíš, kdyby to mezi námi začalo být vážné.“
Ukázalo se, že Karel, stejně jako všichni ostatní kolem mě, měl své problémy. V jeho případě šlo o ženu, se kterou byl jen několik měsíců. Čtyři roky po jejich rozchodu mu náhle oznámila, že je otcem. Předtím se o těhotenství ani slovem nezmínila a teď od něj očekávala, že si ji hned vezme. Když jí odmítl, nenáviděla ho. Vedla proti němu otevřenou válku, neustále požadovala vyšší alimenty. Někdy mu syna přivezla, jindy mu znemožnila kontakt. Neustále volala a křičela na něj, že jí zničil život.
Nikdo mě neposlouchal
Další ráno jsem se rozhodla jít vlakem, i když mi cesta trvala o půl hodiny déle. Představa jízdy autobusem mě vůbec nelákala. Další den jsem udělala totéž.
Můj telefon byl přeplněný hovory a zprávami od Karla, ale důsledně jsem je ignorovala. Neměla jsem tušení, co mu mám říct. Že mám dost vlastních problémů a nepotřebuji další? Že muž s komplikovaným životem je to poslední, co potřebuju ve světě plném proseb o pomoc, stížností, nářků a slz?
Karel nakonec pochopil, že s ním nechci komunikovat, a přestal volat. Moji příbuzní – sestra, dcera, švagr a matka – však volali nadále. I o víkendu každý z nich ode mě očekával pomoc a podporu, aniž by uvažovali nad tím, co potřebuji já po vyčerpávajícím týdnu. A najednou mi došlo, že nikdo z nich nemá tušení, čím procházím.
Nikomu jsem neřekla, že s někým chodím a že ke Karlovi cítím něco víc než jen sympatie. Nikdo netušil, jak strašně se cítím, když jsem ho vymazala ze svého života, a jak moc mi chybí. Jak bych jim vlastně o sobě mohla vyprávět? Naslouchali by mi?
Muselo se to změnit
Vždy jsem byla ta, která poslouchala, utěšovala, radila a ujišťovala je, že dokážu vyřešit každý problém, aby se nemuseli bát. Ale nakonec přišel okamžik, kdy jsem prostě přestala zvedat telefon. Došlo mi, že takhle to dál nejde.
Nechala jsem Karla jít, i když měl své problémy, ale alespoň mě poslouchal. Mohla jsem se mu svěřit se vším, co se u mě děje. Zajímal se o to, co cítím a kdo opravdu jsem. Když mě políbil, hned jsem věděla, že v tom polibku bylo něco hlubšího – romantika, citlivost a oddanost. Musela jsem to napravit.
Rychle jsem běžela na zastávku a nastoupila do jeho autobusu, ale posadila jsem se několik sedadel dál. Když poslední pasažér opustil autobus, přistoupila jsem ke Karlovi. Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Vím, že na tom nejsem nejlíp...“ řekl.
„Nikdo není dokonalý,“ přerušila jsem ho. „Kromě mě. Jsem na tom skvěle a všichni kolem mě si myslí, že jsem skvělá v řešení problémů ostatních. Ale já chci mít své vlastní problémy. Třeba randit s chlapem, který má bláznivou ex a dítě na krku...“
Teď děláme všechno spolu, protože jen tak můžeme zvládnout problémy, které nás potkávají. Příbuzní a můj šéf za mnou stále chodí pro pomoc. Ale už vědí, že jim nemůžu věnovat všechen svůj čas, protože mám povinnosti vůči nevlastnímu synovi a manželovi. Nejdůležitější je, že mám po svém boku milovaného člověka, na kterého se vždycky můžu spolehnout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
