Lucie (68): Místo hlídání vnoučat jsme jeli na měsíc k moři. Děti nám vyčetly, že nedostanou peníze

S Antonínem jsme vychovali tři děti. Já pracovala jako sekretářka, on jako rentgenový technik, a dřel, aby nám nic nechybělo. Vždycky jsme se snažili dětem vštěpovat, že nejdůležitější jsou lidé a jejich city, nikoliv peníze.

Náš nejstarší syn Robert, který žije v zahraničí, nám to nedávno potvrdil a řekl, že díky nám ví, co je v životě podstatné. Bohužel u našich dvou mladších dětí, Hany a Petra, jsme v tomto směru ve výchově asi tolik neuspěli.

Hana (60): Postavili jsme velký dům. Naivně jsme si mysleli, že děti s námi budou bydlet celý život

Prodali jsme byt

Jakmile jsme s Antonínem odešli do důchodu, rozhodli jsme se prodat náš velký byt ve čtvrtém patře domu bez výtahu. Moje záda a manželovy nohy už každodenní chození do schodů nezvládaly.

Našli jsme si útulné 2+kk s předzahrádkou v přízemí klidného činžáku. Zatímco Robert nás podporoval, Hana a Petr byli proti. Argumentovali tím, že by se takový byt měl v rodině ponechat jako investice pro vnoučata.

Vůbec je nezajímalo, že jsme se tam už necítili dobře, zejména ze zdravotních důvodů.

Miroslav (50): Moje přehnaná péče dětem spíše škodila. Začaly se chovat dospěle, až když jsem přestal všechno platit

Snili jsme o Itálii

Prodej velkého bytu nám vynesl dost peněz na to, abychom si pořídili nové bydlení a zařídili ho podle sebe. A ještě nám zbyl téměř milion korun. Peníze jsme uložili na spořicí účet na horší časy.

Antonín tehdy přišel s nápadem, že si splníme náš dávný sen a pojedeme na měsíc do Itálie. Kdysi jsme o tom jen snili nad katalogy, ale teď jsme konečně měli prostředky i čas.

Chtěli jsme si užít teplo a čerstvé ryby. Mořský vzduch by prospěl i našemu zdraví. Nebylo proč dál otálet.

Dana (60): Prodala jsem chatu, abych pomohla dětem s bydlením. Nezachovaly se ke mně hezky

Dětem se to nelíbilo

Radost z našich plánů nám ale brzy začaly kazit mladší děti. Hana za námi přišla s dotazem, zda bychom jí nepůjčili na nové auto, aby si nemusela brát půjčku.

Když jí Antonín vysvětlil, že peníze máme vázané a počítáme s nimi na cestování, velmi se jí to dotklo. „Myslela jsem, že jako rodina si vyjdeme vstříc,“ prohlásila tehdy uraženě a demonstrativně odešla. My se přitom jen snažili poprvé v životě myslet také na sebe.

Podobně reagoval i Petr, když se dozvěděl o naší plánované cestě. Rozčiloval se, kdo mu pohlídá dceru, až bude nemocná, protože zrovna měla nastoupit do školky.

Navrhla jsem mu, ať požádá tchyni, ale on to odmítl s tím, že ona ještě pracuje a vnoučatům se věnuje jen nerada. Manžel mu klidně vysvětlil, že už máme letenky i ubytování zaplacené a pobyt v teple nám prospěje. Jenže Petr to bral jako podraz. Prý jsme ho zklamali.

Helena (72): Prodala jsem rodinný dům a rozdělila peníze mezi své tři děti. Dnes nemluví ani se mnou, ani mezi sebou

Máme právo si taky užít

Nakonec jsme do Itálie odletěli a náramně si to užili. Snažila jsem se nemyslet na to, co nás čeká po návratu, a úplně jsem vypla.

Když jsme se vrátili, Hana a Petr nám neustále předhazovali naše „sobectví“. Tvrdili, že jsme je nechali ve štychu a že se o vnoučata nikdo nepostará s takovou láskou jako my.

Bylo to trochu nepříjemné, ale pak jsme si uvědomili, že po letech dřiny máme právo na vlastní život. Jsou to naše úspory i náš čas. A už si nehodláme nechat diktovat, jak s nimi naložíme.

Milan (70): Tvrdě jsem dřel, abych vydělal peníze. Dětem je nedám, chci z nich vychovat silné a samostatné lidi

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].