Jaroslav (65): Po odchodu do důchodu jsem chtěl klid a rybaření. Místo toho hlídám vnoučata na plný úvazek

Na důchod jsem se těšil už pěkně dlouho. Po třiceti letech v jedné firmě, kde jsem byl pořád na telefonu a řešil problémy druhých, jsem si maloval, jak budu ráno v klidu pít kávu, číst noviny a jezdit na ryby. První měsíc to tak i bylo. Jenže pak se mi život obrátil vzhůru nohama.

Jarda (65): V důchodu nás ničí hypochondrie. Manželka si vymýšlí diagnózy a nutí mi hromadu pilulek

Konečně důchod. Ale klid? Ani náhodou!

Jednoho dne mi zavolala moje dcera Jana. „Tati, prosím tě, mohla bych ti zítra ráno přivést kluky? Adam má rýmu, nevezmou mi ho do školky. Tak ať jsou kluci pohromadě.“

„Jasně, přiveď je,“ odpověděl jsem, aniž bych tušil, že tohle je začátek mé nové „kariéry“.

Druhý den jsem seděl v pyžamu, v ruce hrnek kafe, a po bytě se mi honili dva malí čerti – Adam a Tomáš.

„Dědo, mám hlad!“ volal Tomáš, zatímco Adam už si hrál s mojí starou sbírkou autíček. Když jsem viděl, jak mu padají na zem, málem mě kleplo.

„Kluci, počkejte, děda musí nejdřív dopít kávu,“ snažil jsem se vyjednávat, ale bylo mi to houby platné.

Josef (65): Těšil jsem se na klidný důchod. Netušil jsem, že mi manželka vyvede takový kousek

Nečekaný plný úvazek

Z jednoho hlídání bylo najednou pět dní v týdnu. Jana s manželem chodili do práce, školka byla často zavřená kvůli nemocem a já se stal jediným hlídačem.

Ráno jsem vařil kakao, mazal chleby, hledal ztracené ponožky a odpoledne vymýšlel, jak zabavit dva neposedné kluky. Často jsem také odkládal pastelky, které mi Adam strkal do pantoflí. 

„Dědo, pojď si hrát na schovku!“

„Dědo, udělej mi letadlo!“

„Dědo, Tomík mi vzal pastelky!“

Někdy jsem měl pocit, že místo důchodu jsem nastoupil do nové práce – bez volna, bez platu, zato s nekonečným proudem dotazů a požadavků.

„Jani, já už fakt nemůžu,“ postěžoval jsem si jednou dceři, když si večer přišla pro děti.

„Tati, promiň, ale nemáme nikoho jiného. Víš, jak je dneska těžké najít chůvu? A kde bychom na ni vzali peníze? Ty jsi přece nejlepší děda na světě,“ usmála se na mě a já samozřejmě roztál.

Karel (72): Můj klidný důchod je v troskách. Snacha si z nás udělala bezplatnou školku

Chybí mi odpočinek

Začal jsem si všímat, že na své koníčky už nemám skoro čas. Ryby jsem neviděl měsíc, detektivky ležely na nočním stolku nedotčené a zahradu mi obsadili kluci se svými traktory a kbelíky.

Jednou jsem se pokusil najít si chvilku pro sebe. „Kluci, teď si budete chvíli hrát sami. Děda si jde na půl hodiny lehnout.“

Za pět minut stál Adam u postele: „Dědo, Tomáš polil koberec džusem!“

Vzdychl jsem a šel uklízet. V tu chvíli jsem si připadal jako ve filmu, kde hlavní hrdina nikdy nedostane šanci na odpočinek.

Stanislav (68): Nebyl jsem otcem, jen sponzorem. Když peníze došly, ustaly telefony a návštěvy dětí

Důchod si moc neužívám

Když jsem viděl, jak se kluci radují z obyčejné procházky do parku nebo z toho, že jsem jim postavil bunkr v obýváku, bylo mi jasné, že jim dávám něco, co by s cizí chůvou nezažili.

„Dědo, ty jsi nejlepší!“ vykřikl jednou Tomáš, když jsem jim k večeři udělal palačinky s marmeládou.

Ale byly dny, kdy jsem byl opravdu unavený.

„Jano, potřeboval bych aspoň jeden den v týdnu volno,“ navrhl jsem opatrně.

Jana kývla, ale stejně to dlouho nevydrželo.

Přiznám se, že jsem si občas připadal využívaný. Přátelé se mě ptali, jestli si důchod užívám.

„Jasně,“ odpovídal jsem ironicky, „hlavně ty ranní rozcvičky s vnoučaty.“

Jaromír (67): Manželka kvůli těhotné dceři odešla do předčasného důchodu. Teď mi doma otravuje život

Musel jsem říct dost

Jednoho dne jsem si sedl s Janou i jejím mužem a řekl jim na rovinu, že potřebuju čas i pro sebe.

„Tati, my tě nechceme zničit. Ale fakt jsme nevěděli, že je to pro tebe tak náročné,“ omlouvala se Jana.

Domluvili jsme se, že kluky budu hlídat jen tři dny v týdnu a zbytek bude můj.

První volné úterý jsem si konečně vyrazil na ryby. Seděl jsem u vody, kolem ticho, a poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že žiju i pro sebe, ne jen pro ostatní.

Hlídání vnoučat je dar i zkouška zároveň. Naučil jsem se trpělivosti, poznal jsem, jaké to je být důležitý pro někoho malého. Zjistil jsem, že i v šedesáti letech se člověk může naučit nové triky – třeba jak rychle utřít rozlitý pomerančový džus nebo jak postavit nejlepší bunkr z dek.

Ale také jsem pochopil, že i já mám právo na volno. A že když si o něj neřeknu, nikdo mi ho nenabídne.

Když dnes slyším od kluků: „Dědo, kdy zase přijdeš?“ usměju se. Teď už vím, že být dědou na plný úvazek je fajn – ale jen tehdy, když si člověk může i vydechnout.

Jindřich (65): Důchod mi leze na mozek, nebaví mě jen tak sedět, koukat na televizi a čekat na smrt

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].