Stanislav (68): Nebyl jsem otcem, jen sponzorem. Když peníze došly, ustaly telefony a návštěvy dětí

Vychoval jsem tři děti. Většinu života jsem pracoval dlouhé hodiny, abych jim zajistil vzdělání a dobrý start do dospělého života. Ať už šlo o jazykové kurzy, sportovní kroužky nebo příspěvky na první bydlení, velká část mých úspor putovala k nim. Život v Praze nebyl levný, ale já jsem si nestěžoval. Byl jsem šťastný, že jim mohu pomoci, a doufal jsem, že se mi Marie, Martin a Miloš na stará kolena odvděčí a nenechají mě v nouzi. Velmi jsem se mýlil.

Alice (38): Manžel mě ponižuje, protože má peníze. Tajně jsem si ulila slušnou sumu, abych mohla žít svobodně

Myslel jsem, že mi to jednou oplatí

Když jsem odešel do důchodu, těšil jsem se, že budu konečně odpočívat, věnovat se rybaření a hlavně trávit více času se svými dětmi. Hned zkraje jsem je pozval na víkend. Každý měl ale svou výmluvu. Marie měla firemní akci, Miloš se potřeboval po náročném týdnu vyspat. Když jsem zavolal Martinovi, stěžoval si, že se mu rozbilo auto a oprava bude stát hromadu peněz. Nakonec se jen tak mimochodem zeptal: „A tati, neposlal bys mi nějaké peníze?“ S těžkým srdcem jsem musel odmítnout. Můj první důchod ještě nedorazil a po nečekaných výdajích jsem na účtu téměř nic neměl. Martin byl zjevně zklamaný a v jeho hlase jsem slyšel hněv.

Brzy jsem pochopil, proč si důchodci stěžují na svou finanční situaci. Můj důchod byl sice vyšší než u většiny mých vrstevníků, ale s platem se nedal srovnávat. Když se k tomu přidaly výdaje za léky, musel jsem začít žít velmi skromně. Děti se celé týdny neozývaly. Když konečně zavolala Marie, byl jsem šťastný, ale její radost rychle opadla, když jsem jí řekl, že jí nemohu přispět na exotickou dovolenou. Podobně dopadl i telefonát s Milošem, který potřeboval „půjčit“ pár tisíc korun. Když jsem se zeptal, kdy mi je vrátí, uraženě odvětil: „Přece jsi můj otec!“ Po mém odmítnutí oba hovor rychle ukončili a zase se na dlouho odmlčeli.

Tereza (64): Syn mi ukradl celoživotní úspory a pak beze slova zmizel. Nedokážu se s tím smířit

Pro své děti jsem se stal zbytečným

Uběhly měsíce a žádné z mých dětí se neozvalo. Bylo mi naprosto jasné, že jakmile vyschnul finanční pramen, přestal jsem pro ně existovat. Došlo mi, že jsem vychoval bandu sobců, kteří celý život spoléhali na mou finanční podporu. Koho jiného jsem ale mohl vinit? Sám jsem si je tak vychoval. S touto myšlenkou se mi žilo těžko, ale život šel dál. Našel jsem si nové přátele v klubu seniorů, se kterými jsem trávil volný čas.

Během jednoho výletu jsem ale nešťastně upadl a ošklivě si zlomil nohu. Lékař mi při propuštění z nemocnice zdůraznil, že budu potřebovat péči. Sotva jsem se pohyboval o berlích a i cesta do koupelny pro mě byla nadlidský výkon. Okamžitě jsem obvolal děti a doufal v jejich pomoc. Marie mi řekla, že je zrovna na důležitém kurzu, aby si zvýšila kvalifikaci a víc vydělávala. Martin měl zase na starosti nový projekt, který byl jeho šancí na povýšení. A Miloš? Ten si vzal přesčasy, protože „život v Praze je přece drahý“.

Nakonec jsem zůstal na všechno úplně sám. Naštěstí jsem měl přátele z klubu seniorů. Jakmile jsem jim zavolal, okamžitě se nabídli, že pomohou. Jeden mi nakoupil, druhý zaplatil složenky a třetí mě odvezl k lékaři. Mezitím se ani jedno z mých dětí neozvalo, aby se zeptalo, jak se mi daří. To byla poslední kapka. Noha se mi sice hojí, ale nejvíc mě bolí srdce. Ukázalo se, že jsem vychoval tři sobce, kteří se ozvali, jen když potřebovali peníze.

Jitka (34): Každý měsíc dostávám platbu za mlčení. On nechce znát svou dceru, ale alespoň mám plné konto

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].