Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Tereza si stáří představovala jinak. Místo zaslouženého klidu se jí zhroutil svět: její jediný syn David ji opakovaně využil a nakonec okradl o všechny našetřené peníze...
Už nemám sílu. Takhle stáří vypadat nemělo. Člověk se celý život snaží, šetří a věří, že až mu bude přes šedesát a půjde do důchodu, alespoň trochu si odpočine. Ale já? Každé ráno se budím s pocitem, že se brzy zhroutím. Srdce mám sevřené, jako by ho někdo držel v pěsti a pevně mačkal. A nepouštěl. Všechno začalo, když mi zavolal David, můj jediný syn, že mu to zase nevyšlo s bydlením. Prý ho kamarád podvedl se smlouvou o pronájmu a potřebuje se u mě „na chvíli“ zastavit. Zase. Kolik takových „chvil“ už bylo? Souhlasila jsem. Jak má matka odmítnout dítě, i když je tomu dítěti třicet a táhne za sebou stopu lží, dluhů a zklamání?
Vždy se mohl vrátit
David tvrdil, že to bude jen na týden, maximálně dva. Stál ve dveřích s batohem přes rameno a tím svým pohledem, který na mě vždycky platil. Jako by byl zase osmiletý kluk, kterému někdo sebral hračku. Pustila jsem ho dovnitř, i když jsem tušila, že to nebude tak krátké.
Nesvěřil se, co se přesně stalo s bytem, jen něco zamumlal o tom, že kamarád něco zpackal v papírech a majitel se naštval. Nevyptávala jsem se. Nebylo to poprvé, co se mu něco „nepovedlo“. Přesto jsem stále věřila, že se jednoho dne vzpamatuje a postaví na vlastní nohy.
Cítila jsem, že něco není v pořádku
Po několika dnech se jeho chování změnilo. Přestával se vracet na noc a neříkal, kde je. Odcházel v podivné hodiny, někdy brzy ráno, jindy po setmění. V lednici se objevovaly a mizely drahé potraviny, které bych si sama nikdy nekoupila. Jednou nechal na stole tři stovky se slovy, abych neřekla, že mě jen využívá.
Jednou v noci jsem se probudila kolem třetí. V bytě bylo ticho, ale neklid mi nedal spát. Ráno už jeho boty v předsíni nebyly. Jeho pokoj, kde jako dítě skládal lego, byl uklizený až příliš. Něco mě přimělo podívat se do skříně v obývacím pokoji, kde jsem v povlaku na peřinu schovávala obálku s úsporami na horší časy. Sáhla jsem dovnitř. Obálka tam byla. Jen peníze v ní chyběly. Ani koruna.
Stále jsem ho bránila
Moje sousedka Barbora se mi snažila otevřít oči. Seděla u mého kuchyňského stolu a bez obalu říkala, co si myslí. „Dobře ví, že má něco na svědomí. Okradl tě. Tvůj vlastní syn tě okradl, chápeš to?“ Já se ho stále snažila omlouvat, hledat pro něj výmluvy o dluzích, které ho k tomu mohly donutit.
Ale Barbora byla nekompromisní. Připomněla mi, že to není poprvé, co mě podvedl, a že ho musím přestat brát jako malého chlapce, který se ztratil. David mě zkrátka využil a nejspíš se nevrátí. Leda by potřeboval víc peněz.
Konečně mi to došlo
O pár dní později mi zazvonil telefon. Volal mi synovec Marek z Německa. Nechtěl mě prý obtěžovat, ale musel se zeptat, jestli je David u mě. Před několika dny mu totiž psal, že potřebuje nocleh, protože má „těžkou situaci“ a „matka ho jen sekýruje“. Když jsem mu se slzami v očích řekla, že zmizel a ukradl mi všechny úspory, jen si povzdechl. Očividně ho to nepřekvapilo. Ještě ten večer jsem udělala něco, co jsem si zakázala.
Šla jsem do jeho pokoje. Na stole ležela účtenka stará několik dní. Cigarety, sladkosti, powerbanka. A předplacená SIM karta. Dech se mi zastavil. On se ani nehodlal omlouvat. Prostě utekl s novým telefonním číslem. A já? Já jsem mu mezitím vyprala a poskládala prádlo. Najednou mi nebylo špatně ze vzteku. Bylo mi špatně ze studu. Teprve tehdy mi došlo, co se doopravdy stalo.
Už nečekám
Na policii jsem to nehlásila. Vím, že bych měla. Ale jak mám říct, že mě okradl můj vlastní syn? Že jsem se mu dívala do očí, ochotná dát mu poslední sousto, a on mezitím sahal do mé skříně, jako by na to měl právo? Je pryč už tři měsíce. Občas se mi zdá, že se vrací. Stojí ve dveřích, špinavý, unavený a říká jen: „Mami, promiň.“ A já mu jako hloupá padám kolem krku.
Ale ráno je tu jen ticho. Jeho pokoj jsem zamkla. Občas se podívám na jeho fotku v rámečku – Davidovi je tam devět, usmívá se s mléčnými zuby. Tenhle chlapec byl můj syn. Kdo je dospělý David? To nevím. Už na něj nečekám, ale nedokážu se s tou zradou smířit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
