Vlaďka (42): Dcera zmizela cestou do školy. Až večer jsem zjistila, že klamala celé týdny

Ráno u nás vypadalo jako obvykle. Dcera brblala, že moc spěchám. Já zas byla nervózní, že nestíháme, a strkala jsem jí do ruky svačinu a popoháněla ji, aby nezmeškala autobus. Viděla jsem ji nastupovat, mávala jsem jí, a pak jsem v klidu nastoupila do auta a odjela do práce. Nic nenaznačovalo, že by ten den měl vypadat jinak.

Eliška (31): Přišel mi email od neznámého odesílatele. Našla jsem v něm fotky, ze kterých mrazí

Jako by se vypařila

Odpoledne jsem čekala, že přijde domů jako vždycky, že mi zavolá, až tam bude, ale nedočkala jsem se. Volala jsem jí, telefon zvonil, ale nikdo ho nebral. Nejdřív jsem si říkala, že možná zůstala ještě s kamarádkou, pak že se zdržela ve městě. Jenže hodiny utíkaly a já začínala panikařit.

Když jsem se vrátila domů, nikdo tam nebyl. Zavolala jsem do školy, abych zjistila, jestli měla nějaký kroužek nebo se něco stalo, ale řekli mi, že tam dnes vůbec nepřišla. Nevěřila jsem tomu. Viděla jsem ji přece ráno odcházet.

Rozběhlo se hledání. Volali jsme známým, projížděli okolí, zjišťovali, jestli ji někdo neviděl. Policie nakonec začala procházet autobusovou linku, ptali se řidičů. Nikdo si jí nevšiml. Jako by se prostě vypařila.

Oskar (42): Kolega se přihlásil k mému firemnímu účtu kvůli maličkosti. Ta ale přerostla ve velký průšvih

Chtěla víc volnosti

Když konečně večer dorazila domů, chovala se jako by nic, dokud jsme na ni neudeřili. Byla u lidí, o kterých jsme věděli, že na ni nemají dobrý vliv. Už před časem jsme jí zakázali se s nimi stýkat. Pak z ní vypadlo to nejhorší. „Jezdím tam už týdny. Nenechávám vás, abyste mi říkali, s kým se můžu nebo nemůžu stýkat.“

Nejvíc mě šokovalo, že to vědělo víc lidí. Někteří spolužáci, dokonce i jedna sousedka, která ji párkrát zahlédla. Nikdo nám ale nic neřekl, prý to nebyla jejich věc.

Stála jsem tam, úplně paralyzovaná, a snažila se pochopit, jak je možné, že moje vlastní dítě mi celé týdny mizelo před očima a já jsem nic nepoznala. Myslela jsem, že ji chráním a vychovávám správně, a přitom se naučila lhát a podvádět tak dokonale, že jsem jí věřila každé slovo.

Od té doby jsme s manželem přehodnotili, jak dceru vychováváme. Radši než abychom si zažívali tyhle hrůzy a strach, dáváme jí větší volnost a učíme se věřit tomu, že ví, co dělá, a že nakonec se rozhodne správně. Ale do školy prostě chodit musí!

Další příběhy ze života →

Alois (68): Měl jsem doprovodit vnučku první den do školy. Místo toho jsme bloudili po sídlišti