Karel (72): Můj klidný důchod je v troskách. Snacha si z nás udělala bezplatnou školku

Názor vztahové terapeutky

Příběh pana Karla je až bolestně častý. Dobrá vůle pomoct se v některých rodinách nepozorovaně změní v povinnost a prarodiče se ocitnou v roli nonstop vychovatelů, aniž by to kdy chtěli.

Jana miluje vnoučata možná až příliš. Dávají jejím dnům smysl, naplnění i pocit, že je potřebná. Jenže i láska potřebuje hranice. Když je nemá, rodina se rozjede způsobem, který jednoho vyčerpává a druhému uniká realita. A mladá generace? Ta jen využívá situace, kterou jí okolí dovolí.

Karel dělá, co umí - tiše se stáhne. Zamykání v ložnici je ale signál, že už neví, jak si svůj prostor ubránit jinak. A to nikdy není zdravé řešení.

Co z toho plyne?

1. Hranice nejsou drzost, ale nutnost. Prarodiče mají právo na klid, rytmus a soukromí. Ať je jim šedesát, nebo sedmdesát.

2. Otevřený rozhovor mezi manželi je klíč.

3. Jana potřebuje slyšet, že Karlova únava není rozmar, ale reálná kapacita. Že udržet rodinu neznamená vyčerpat se.

4. Pravidla dělají vztahy zdravější. Např. návštěvy jen o víkendu, žádné nemocné děti, a rodiče se během pobytu starají o vlastní potomky.

5. Spokojení prarodiče jsou pro děti lepší než unavení. Děti nechtějí „hlídací službu“. Chtějí radostné a dostupné prarodiče, ne padlé hrdiny.

Karel se nemusí cítit provinile za to, že chce svůj klid. To je normální, lidské a zdravé. A pro celou rodinu bude lepší, když zazní jasně: „Máme vás rádi, ale náš domov není bezplatný hotel… a odteď platí pravidla, která respektují všechny členy rodiny.“

Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová poradkyně, certifikovaná koučka a lektorka komunikačních dovedností.