Helena (65): Jen předstírám, že jsem šťastná babička. Ve skutečnosti mě časté hlídání vnoučat netěší

Svá vnoučata miluji, ale být s nimi den co den, bez jediného slova vděku, jen proto, že „babička přece nepracuje“, to je něco úplně jiného. Nasazuji úsměv, přikyvuji, a jakmile se za nimi zavřou dveře, nastává můj čas. Mám totiž svůj tajný způsob, jak se s tou situací vyrovnat.

Lída (58): Snacha nezvládala mateřství, a tak na nějakou dobu opustila svoje děti. Nechápu to, ženy dneska nic nevydrží

Hlídání vnoučat

Moje snacha Petra mi snad každý den vrazí do rukou tašku s věcmi pro děti se slovy, že si potřebuje jen na tři hodiny odskočit na poradu do práce. Ani se mi při tom nepodívá do očí. Děti, Zuzka a Miloš, vtrhnou do mého bytu jako uragán a než se stačím nadechnout, jsem s nimi sama.

Nejsem špatná babička. Peču, kupuji dárky a vařím rajskou polévku, kterou milují. Ale to by mělo být mé rozhodnutí, ne povinnost. Nevychovala jsem jedno dítě proto, abych se teď na plný úvazek starala o dvě další, navíc s lhostejným přístupem ze strany jejich matky.

Ty její „tři hodiny“ jsou vždycky nekonečné. Utírám rozlitý džus a sbírám po koberci knoflíky, s kterými si děti hrály na obchod, a v duchu počítám do deseti, abych se uklidnila. Když se Petra konečně vrátí, usmívá se, jako by přijela z dovolené. Obvykle se zeptá, jestli byly děti hodné. „Ano, skvěle jsme si to užili,“ odpovím s úsměvem, který mě samotnou překvapuje. Je to hra, kterou jsem se naučila hrát, abych se nezbláznila.

Karla (72): Hlídání vnuků mě psychicky vyčerpalo. Po jejich odjezdu jsem navíc zjistila, že mi zmizely peníze

Moje malé tajemství

Nedávno syn se snachou jeli na svatbu svých kamarádů. V sobotu u mě nechali děti, pár instrukcí a zmizeli. Neptala jsem se, kdy se vrátí. Nechtěla jsem znát odpověď. Jakmile jsem zavřela dveře, opřela jsem se o ně a chvíli jen stála. Pak jsem si v kuchyni potichu otevřela skříňku, kde mám schovaný svůj malý únik – křížovky.

Děti jsem posadila k televizi. Myslely si, že babička odpočívá. Já jsem se jen snažila volně dýchat a alespoň na chvíli mít pocit, že jsem víc než jen hlídačka.

Někdy jsem s nimi šla na hřiště, ale jen proto, abych si sedla na lavičku a dívala se do prázdna. Stačilo, že nikdo neplakal a nevolal každých pět vteřin „babi!“. Synovi jsem o tom nic neřekla, protože by určitě nechtěl, abych se trápila s hlídáním. A já bych se pak cítila ještě hůř, jako někdo zbytečný. Tak dál hraju svou roli.

Boris (68): Snacha neustále odhlašuje děti ze školky a jezdí k nám. Hlídat rozdováděná vnoučata je vysilující

Mám právo na klid

Jednoho dne, když syn odvedl děti a dveře se za nimi zavřely, sedla jsem si na pohovku a místo úlevy jsem cítila jen prázdnotu. Pochopila jsem, že v téhle každodenní hře jsem ztratila kus sebe. Už jsem nebyla ženou, která milovala večerní procházky a smála se maličkostem. Byla jsem jen babička, kuchařka a uklízečka.

Nikoho nenapadlo, že za tím vším je člověk, který taky něco potřebuje. Někde hluboko uvnitř toužím po normálním rozhovoru se synem, po prosté otázce: „Mami, jak se máš?“ Nevím, jestli se něco změní. Vím ale, že nejsem zlá. Jsem prostě jen unavená a mám právo mít čas na sebe.

Marie (64): Hlídání vnučky je za trest. Je nevychovaná a rozmazlená, ale snacha tvrdí, že chyba je ve mně

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].