
Irena je novodobá babička. Nedávno šla do důchodu a protože bydlí ve svém, lehce vyjde s penězi a navíc si může dopřávat radosti, na které do té doby neměla ani pomyšlení. Jenže její syn si myslí, že by měla volný čas a peníze investovat do jeho rodiny.
Blíží se Velikonoce, letos jsem si konečně naplánovala výlet za kamarádkou na Slovensko. Vidět místa, na kterých jsem dosud nebyla, a prožít pomlázku zase jinde a jinak. Jenže to se vůbec nelíbí mému synovi, který si Velikonoce představuje jinak – chystá se za mnou přijet s celou svojí rodinou.
Napadlo mě prožít Velikonoce u kamarádky
Když jsem přemýšlela, jak strávím svoje první Velikonoce v důchodu, napadlo mě vydat se za kamarádkou, která se před časem odstěhovala pod Tatry. Jsme v kontaktu jenom přes telefon a přestože Eva slibuje, že zajede za mnou do Prahy, zatím se to nestalo.
„Evi, co bys řekla na to, že bychom spolu strávili Velikonoce?“ „Paráda,“ reagovala kamarádka, „upečeme beránka, obarvíme vajíčka… a počkej, až uvidíš, jak vypadají Velikonoce u nás na dědině! Určitě budeš i vyšlehaná!“ Při té představě jsem se zasmála a už jsem pomalu balila tašku.
Telefonát od syna mě rozhodil
Jenže jsem se tak trochu přepočítala, protože se ozval můj syn Honza.
Sedím si, popíjím čaj, když tu zazvoní telefon. Můj syn. Mám-li být upřímná, volá mi většinou jen když něco chce – prý je to u kluků normální, děvčata se o svoji mámu zajímají mnohem víc a vlastně si jako ženy mají pořád co říct.
Ale tentokrát jsem jeho hovor přijala s nadšením, chystala jsem se mu říct, kam se chystám, a že se moc těším.
To jsem se ale přepočítala, protože…
„Ahoj, mami, na Velikonoce přijedeme,“ byla první věta, kterou jsem uslyšela.
„Jak to myslíš – přijedete?“ zeptala jsem se opatrně.
„No já, Jana a děti. Tentokrát máme na tebe pět dní! A uděláš beránka a nádivku z kopřiv, že jo?“ Jo, já budu někde lézt po zemi a sbírat kopřivy, pomyslela jsem si a než jsem stačila reagovat, syn ještě dodal: „Děti se na tebe moc těší!“
„Chtěla jsem jet na Slovensko,“ řekla jsem plačtivě a položila telefon.
Konečné rozhodnutí
Nejsem klasická babička, která by se rochnila v hlídání
vnoučat, ani hospodyňka, která bude někde u lesa otrhávat kopřivy. Navíc jsem
loňské i předloňské Velikonoce strávila se synem a jeho rodinou a moc dobře
vím, jak to probíhá: Vařím, peču, smažím, barvím vajíčka a snažím se o pohodu.
A jak to proběhlo loni?
„Babi, řekli jsme si, že když už jsme tady, pojedeme na výlet,“ oznámila
mi snacha.
„Jo, to je dobrý nápad, venku je hezky, dětem se to bude líbit,“ odpověděla jsem a už se těšila, že budu mít odpoledne pro sebe. I když bych především nejspíš uklízela ten svinčík v kuchyni.
„Ne, ne, my bychom jeli s Honzou sami, pohlídáš kluky?“
Pohlídala jsem. V pátek, v sobotu i v neděli si „jenom chtěli“ zaskočit k sousedům. Být s vnoučaty mi nevadí, ale ještě k tomu obstarat kompletní servis?! To už je na mě moc. A tak jsem tentokrát řekla NE. A zavolala Evě, že na Velikonoce opravdu přijedu.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




