Lída (58): Snacha nezvládala mateřství, a tak na nějakou dobu opustila svoje děti. Nechápu to, ženy dneska nic nevydrží

Přesně si pamatuju ten den. Byla sobota, ráno, venku pršelo a Petra vypadala jako vždycky unaveně, rozcuchaně, bez špetky nálady. Přijela k nám s dětmi, protože prý si potřebuje něco zařídit ve městě. Říkala, že bude zpátky za dvě hodiny.

Mohlo by Vás zajímat:

Olívie (31): Jako matka jsem selhala, nezvládla jsem se postarat o svoje děti. U táty je jim lépe

Potřebovala si prý odpočinout

Nechala u nás malého, rok a půl, a staršího, pět let. Vzala si jen kabelku, na sobě měla legíny a bundu, jak když člověk opravdu jen odběhne do obchodu. Jenže dvě hodiny uběhly, pak čtyři, pak celý den. Psala jsem jí, volala. Telefon vypnutý. Začínala jsem z toho mít špatný pocit, ale nechtěla jsem panikařit. Děti zůstaly přes noc.

Druhý den pořád nic. Nakonec mi večer napsala zprávu: „Jsem v pořádku. Jen nevím, kdy se vrátím. Musím si odpočinout.“ V tu chvíli mi došlo, že to není jen nějaký omyl. Ona opravdu odešla. Nechala mi dvě malé děti a rozhodla se, že si dá pauzu. Jen tak. Nerozuměla jsem tomu a volala jsem synovi, který byl v zahraničí na služební cestě.

Uklidňoval mě, že mateřství je náročné a Petra to špatně snáší. No samozřejmě, že je náročné. Ale to přece ví každá ženská, než do toho jde. Všechny jsme to nějak zvládly. Neměly jsme tehdy ani sušičky, ani robotické vysavače, ani manžely, co vaří večeře. Jen jsme nemluvily o tom, jak jsme unavené. Prostě jsme to dělaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (62): Moje snacha je posedlá zdravou výživou. Mému vnukovi nedopřeje nic sladkého, je mi ho líto

Ze všeho se dnes dělá drama

Petra byla vždycky tak trochu přecitlivělá. Všechno hned hrozně prožívala a její máma jí nepomáhala. Když jí došlo mléko, hroutila se. Když malý nespal, měla pocit, že je špatná matka. Neustále si vyčítala, že křičela, že nestihla uvařit, že děti koukaly na pohádky. A já jsem se snažila. Hlídala jsem, radila jsem, nabízela pomoc. Ale nic nebylo dost. Tvrdila, že ji nikdo neslyší, že nikdo nechápe, co prožívá.

Dneska je to už několik měsíců, co odjela. Prý byla u kamarádky, pak chvíli v horách, nakonec u nějaké terapeutky. Děti jsou teď u nás skoro pořád. S mým synem, se střídáme, jak to jde. Snaží se ji chápat, ale už i on toho má dost. A nehroutí se z toho. Petra se pomalu vrací. Na den, na dva. Pořád působí roztěkaně. Tvrdí, že už je jí líp.

Já nevím. Mně to prostě hlava nebere. Nechápu, jak může máma nechat svoje děti a jen tak odjet. Jak to, že tohle dneska některé ženy považují za sebepéči? Přijde mi, že dneska se už z každé únavy dělá diagnóza. Já jsem tu zůstala. A víc než kdy dřív si uvědomuju, že ne všechny neúspěchy mají omluvu. Některé jsou prostě jen selhání.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (49): Chtěla jsem, aby se dcera naučila hospodařit s penězi. Nakonec nás ale navštívili exekutoři