Kryštof (55): Na rybách jsem přišel o úlovek, ale díky tomu jsem lépe pochopil svůj život

Mám ženu a dospělé děti, které volají jen zřídka, ledaže by se jim porouchalo auto nebo by potřebovaly půjčit peníze. Nedivím se jim. Nejsem moc hovorný, nikdy jsem nebyl, a možná právě proto se nejlépe cítím u vody – tam, kde nikdo nemluví, jen naslouchá. A když už se něco ozve, tak jen žába z rákosí nebo vrána ze stromu.

Ryby, jezero a mlha, která za úsvitu zahaluje vodu, to jsou věci, které mě drží nad vodou. Tam jsem sám sebou. Ne manželem, ne úředníkem – tam jsem zase Kryštof, který jako kluk jezdil s tátou k tomu samému jezeru. Pamatuju si ta rána – otec popíjel kávu z termosky a já sledoval, jak se plovák pohupuje na hladině. Tehdy jsem cítil neskonalý klid.

Ljuba (61): Manžel zapomněl na moje narozeniny, tak jsem mu schovala rybářské pruty. Už je hledá víc jak měsíc

Rád jezdím na ryby

Už léta mám svůj rituál. Každý podzim, když je o víkendu hezky, si sbalím prut, termosku s kávou a pár chlebů s paštikou. Vypnu telefon, všechno nechám za sebou. Jedu sám, na to samé místo jako vždycky, protože jen tam cítím, že žiju. Letos jsem se sbalil dříve. Každou věc jsem kontroloval dvakrát, jako by to mělo ovlivnit, co chytím.

Ráno bylo chladné, přesně jak to mám rád. Než jsem stihl zavřít dveře, vešla do předsíně manželka. „Zase utíkáš?“ pronesla. Dělal jsem, že jsem to neslyšel. Ten tón už jsem znal. Neměl jsem chuť na rozhovor, ve kterém by stejně nezaznělo nic nového. Ostatně, co jsem jí měl říct? Že neutíkám, ale zachraňuji se před něčím, co už nedokážu napravit?

V autě bylo ticho. Rádio mlčelo, já taky. Cesta k jezeru na mě vždycky působila uklidňujícím dojmem. Znal jsem každou zatáčku, každý strom, jako by ty kilometry byly mým malým útěkem do doby, kdy všechno bylo jednodušší. K jezeru jsem dorazil těsně před svítáním. Rozložil jsem si vybavení a nalil jsem si kávu z termosky. Pára se líně vznášela nad šálkem. Tiše jsem seděl a cítil, jak ze mě padá tíha. Před sebou jsem měl jen jezero a ticho, které mi tak moc chybělo. Díval jsem se, jak se hladina vody chvěje v jemném vánku. Nepřemýšlel jsem o práci, o rozhovorech, které jsme doma už léta nevedli. Myslel jsem jen na jedno: dnes chytím něco velkého.

Helena (68): Manžel se po nehodě na rybách změnil. Tráví čas se mnou, ale radost z toho nemá ani on, ani já

Překvapivý úlovek

Uplynuly tři hodiny. Mlha se zvedla a přešla v mléčný opar. Slunce se snažilo prorazit oblohou, ale ještě nehřálo. Voda v jezeře byla nehybná, jako by také čekala. Čas plynul pomalu, ale já jsem nespěchal. Tady jsem nikdy nespěchal. Ticho přerušovalo jen krákání vran kdesi v dálce. Díval jsem se na plovák a přemýšlel o všech těch letech, kdy mi život unikal mezi prsty a já předstíral, že je všechno v pořádku, že to tak má být, že to stačí. Ale teď jsem se nemusel přetvařovat. Byl jsem jen já, prut a naděje, že se něco stane.

Záběr přišel náhle, prut se prohnul do oblouku a vlasec začal sténat. Rychle jsem ho pevně sevřel, srdce mi málem vyskočilo z hrudě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ruce se mi začaly třást, ale nemohl jsem povolit. Věděl jsem, že je to něco velkého. „To je ono,“ řekl jsem si pro sebe. „Celý rok jsem na to čekal.“

Při souboji s rybou jsem už nemyslel na nic jiného – jen na to, abych o ni nepřišel. Byl to instinkt, adrenalin, něco hluboce prapůvodního. Po několika minutách boje jsem ji konečně uviděl. Obrovská štika, mohutná, možná největší, jakou jsem kdy chytil. Vytáhl jsem ji z vody a těžce dýchal. Ležela přede mnou, mokrá a silná, ale moje. Srdce mi divoce tlouklo, po zádech mi přejel mráz.

Třesoucí se rukou jsem sáhl po telefonu, abych si ji vyfotil. Chtěl jsem si zvěčnit ten okamžik: jen já, štika a jezero. Nestihl jsem si tu chvíli vychutnat. Stačila vteřina nepozornosti a ryba mi vyklouzla z rukou. Spadla zpátky do vody a po hladině se rozeběhly kruhy, jako by se vysmívaly mému nadšení. Stál jsem bez hnutí a díval se na vodu, která okamžitě ztratila své kouzlo. Mlha už nebyla tajemná, jen těžká a vlhká. Připomínala mi mou porážku.

Monika (24): Expřítel byl vášnivý rybář. Svým koníčkem terorizoval celou rodinu

Zamyšlení nad životem

To snad není pravda. Všechnu radost, boj a dny příprav teď nahradila prázdnota. Díval jsem se na kruhy na hladině, které pomalu mizely, jako by s sebou odnášely můj úspěch. Nebyla to jen ztráta ryby, byl to symbol všeho, čeho jsem se v životě držel a co mi v nejméně očekávanou chvíli vyklouzlo. V myšlenkách jsem se vracel k tátovi, k ránům u toho samého jezera, když mi bylo devět let. Tehdy řekl něco, co jsem dlouho považoval za obyčejnou frázi, ale dnes to znělo jako pravda: „Nejde o to, co chytíš. Jde o to, že jsi tady.“

Vzpomínky přicházely jedna za druhou. Vybavoval jsem si všechny chvíle, kdy jsem něco držel v rukou a náhle to ztratil. Přátelství, která se mi nepodařilo udržet, plány, které nikdy nevyšly, vztahy, které se rozplynuly v tichu. Tolik věcí v mém životě bylo jako ta ryba – vyklouzly mi v tom nejdůležitějším okamžiku. Podíval jsem se na hladinu jezera. Teď jsem v ní viděl svůj život. Každý pohyb vody mi připomínal pomíjivost, okamžiky, které se daly prožít, ale zmizely. Myslel jsem na Magdu, na dospělé děti, které mě už dávno přestaly potřebovat. Myslel jsem na sebe, na to, kolikrát jsem se příliš pevně držel něčeho, co stejně pominulo.

Minulost jsem změnit nemohl. Mohl jsem jen přijmout, že každá ztráta s sebou nese poučení, že někdy je třeba nechat věci jít, aby mohlo přijít něco jiného. Cítil jsem bolest, ale také zvláštní klid. Možná právě v té prázdnotě u vody se skrývala pravda o životě – ne všechno se dá zadržet, stojí za to vážit si jen toho, co skutečně je...

Další příběhy ze života →

Klaudie (29): Proč jsou chlapi tak nudní? Raději budu stará panna, než abych poslouchala nekonečné řeči o rybaření

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].