Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Zuzka nemá hezké vzpomínky na narození svého syna. Porodila totiž v autě a měla ohromný strach. Proto se do dalšího dítěte nehrnula. Jenže osud s ní měl jiné plány.
Ne každý je stvořený pro velkou rodinu – to byla moje obvyklá odpověď, když se sousedé s milým úsměvem ptali, kdy můj syn Bruno dostane sourozence. Jejich zvědavost byla nekonečná, jako by můj osobní život byl volně k dispozici pro veřejnou diskusi. Ale pravda byla úplně jiná, než si lidé mysleli. Nešlo o pohodlí, nesplněné ambice ani peníze. Pravda byla prostá – bála jsem se. Ten strach mě provázel celé roky. Strach z porodu ve mně zakořenil tak hluboko, že už jen pomyšlení na těhotenství mi nahánělo husí kůži.
Otěhotněla jsem
Bruno se narodil, když mi bylo dvaadvacet. Když se teď ohlédnu zpátky, vím, že jsem byla ještě dítě. Zamilovaná, plná nadějí a snů, s hlavou přeplněnou romantickými představami o mateřství – a naprosto nepřipravená na to, co mě čeká. Ale tehdy jsem si připadala dospělá. Měla jsem manžela, vlastní byt, nové nádobí a ložní prádlo, vařila jsem, prala, zařizovala naše hnízdečko. Všechno bylo nové a vzrušující. Věřila jsem, že mi patří celý svět.
Svého manžela Lubomíra jsem znala už ze střední školy. Byl klidný, vyrovnaný a systematický – pravý opak mé impulzivní povahy. Možná proto jsme se tak dobře doplňovali. Vzali jsme se krátce po mých jednadvacátých narozeninách. Všechno se seběhlo strašně rychle. A jen o půl roku později se na stole octlo téma dětí.
„Zuzko, možná už je čas...“ nadhodil Lubomír jednoho dne u večeře. Dodnes si pamatuju, jak se na mě díval. Věděla jsem přesně, co chce říct, ještě než to dořekl.
A tak to začalo. Návštěvy u lékaře, rozloučení s antikoncepcí... A pak, po pár měsících, jsem na těhotenském testu objevila dvě čárky. Ta radost se nedá popsat. Svět se na chvíli zastavil. Lubomír běžel do cukrárny pro zákusky. Smáli jsme se jako děti.
Těhotenství jsem si užívala
Moje těhotenství probíhalo přímo ukázkově. Chodila jsem na pravidelné kontroly, měla jsem výborné výsledky a žádné komplikace nebyly na obzoru. Každý říkal, že přímo zářím. Opravdu jsem se cítila dobře – fyzicky i psychicky. Snila jsem o našem chlapečkovi. Od začátku jsem to prostě věděla, i když doktor to potvrdil až v sedmém měsíci.
„Bude to Bruno,“ řekla jsem jednou, a od té chvíle bylo jméno jasné.
Začali jsme chystat pokojíček. Lubomír, i když nebyl moc zručný, sám přidělal poličky a vymaloval stěny. Každý večer jsem ležela v posteli, hladila si břicho a představovala jsem si, jak náš chlapeček bude vypadat. Myslela jsem si, že jsem připravená. Nebo jsem tomu alespoň věřila.
Jenže porod nebyl nic z toho, co popisují brožurky pro nastávající maminky. Žádný sterilní sál, žádný podpůrný personál, žádná lékařská pomoc – jen panika a chaos.
Porodila jsem v autě
Ten den jsme s Lubomírem měli jet na grilovačku k jeho sestře. Máma kroutila hlavou a říkala, že to není nejlepší nápad. Ale já se cítila skvěle. Chtěla jsem si užít ještě jeden podzimní den na sluníčku, než se zavřu doma s novorozencem. Ráno jsem cítila lehký tlak v podbřišku, ale neřešila jsem to – byla jsem přece v devátém měsíci. Byli jsme pár minut jízdy od švagrové, když se ta bolest prudce zhoršila. Lubomír na mě vyděšeně pohlédl. „Je ti dobře?“ zeptal se.
Přikývla jsem, ale o chvíli později jsem vykřikla. Tělem mi projela vlna bolesti. Kontrakce byly silné, rychlé, nesnesitelné. Lubomír zastavil u krajnice. Snažil se volat sanitku, ale v tom úseku byl slabý signál. Viděla jsem, jak je bezmocný, a nedokázala jsem přestat brečet. Přišlo to příliš brzy, příliš rychle.
„Zuzko, nemůžeš přece rodit tady!“ opakoval zoufale, jako by to dokázalo zastavit porod.
V té mlze bolesti jsem najednou zaslechla hlasy. Z nedalekého statku přiběhly dvě ženy. Jednu z nich jsem párkrát viděla u švagrové. Věděla jsem, že má několik dětí. Instinktivně jsem jí věřila. Pomohla mi lehnout si na zadní sedadlo. Obě mluvily klidně a říkaly Lubomírovi, co má dělat. Byl bílý jako stěna, ale držel mě za ruku. Pamatuju si jen útržky – slova, bolest a... úlevu.
Bruno se narodil ještě před příjezdem záchranky. Byl růžový a uplakaný. Když jsem slyšela jeho první výkřik, necítila jsem radost – byla to čirá hrůza. Necítila jsem žádné štěstí. A nezměnilo se to ani v dalších týdnech. Podle lékařů bylo všechno v pořádku. Bruno se vyvíjel normálně, jedl, spal, rostl. Ale já se nemohla uklidnit. Pořád jsem hledala známky, že je něco špatně. Viděla jsem nemoci tam, kde žádné nebyly. Denně jsem mu měřila teplotu, neustále jsem volala pediatričce a domlouvala zbytečná vyšetření. Můj život začal řídit strach. Věděla jsem, že další porod už nechci.
Osud rozhodl za nás
Roky plynuly. Bruno rostl, začal chodit do školky, pak do školy. Občas se ptal na sourozence. Záviděl spolužákům, kteří měli bratry a sestry. Vysvětlovala jsem mu, že ne každý potřebuje velkou rodinu. Že nám třem je spolu dobře tak, jak jsme.
Jenže pak se mi zpozdila menstruace... Nebylo to plánované. Byla jsem v šoku, naštvaná, vystrašená. Ale tentokrát to bylo jiné – klidnější. Byla jsem starší a vyzrálejší. Prošla jsem si něčím, co mě sice zranilo, ale zároveň připravilo.
Lenka se narodila v porodnici, obklopená profesionály. Všechno šlo podle plánu – usměvavé sestřičky, čistý sál, Lubomír po mém boku. Když jsem ji poprvé vzala do náruče, něco se ve mně změnilo. Uvědomila jsem si, že život nemůžeme řídit vždycky. Přináší nám překvapení a bolest, ale i uzdravení. Lenka byla dar. Bez ní bych možná nikdy neunikla vězení vlastního strachu.
Teď jsem pyšná máma dvou skvělých dětí. A v srdci mi tiše klíčí jedna myšlenka: Co kdybychom měli tři děti?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
