
Po rozvodu se Luisa snaží sama zvládnout financování synových studií. Bez pomoci bývalého partnera si přibrala druhou práci a dělá, co může. Jenže její syn už se na to nemohl dívat a rozhodl se mámě pomoci po svém. Způsob, který zvolil, ji ale zaskočil.
Moje manželství byla jedna velká chyba. Ale i z chyb si člověk někdy odnese to nejcennější, pro mě je to můj syn Staník. Moje pýcha, moje chlouba. Bez jakékoliv pomoci od jeho otce se dokázal dostat až na doktorské studium. Když mi oznámil, že chce pokračovat dál, byla jsem nadšená. Ale zároveň vyčerpaná. Věděla jsem totiž moc dobře, kolik nás to bude stát.
Byla jsem pyšná, když mi řekl, že ho přijali na vysokou
Stáník mi jednoho dne zavolal ještě cestou z univerzity. „Mami, tak to vyšlo. Berou mě na vysokou!“ Nemohla jsem uvěřit, že se mu to opravdu podařilo. Věděla jsem, že je chytrý, ale co bylo ještě cennější, nebyl líný. I při studiu si vždycky našel čas na brigády a snažil se přispívat, jak jen mohl.
Byla jsem na něj nesmírně hrdá a vděčná. Zároveň jsem ale věděla, že pokud má skutečně dostudovat, musím ho podpořit, jak nejvíc dokážu. Učila jsem v mateřské školce a večer po směně ještě uklízela v jedné restauraci.Bylo to divoké období. Byla jsem neustále vyčerpaná, jela na doraz a Stáník to moc dobře viděl. Rozhodně nezůstával slepý k tomu, co všechno pro něj dělám.
Tvrdil, že si peníze vydělává občasných brigádách
Nebyla to taková bída, že bychom neměli na chleba. Ale vycházeli jsme jen tak tak. Co jsme měli, to jsme pečlivě počítali. Na věci, které by si kluk v jeho věku přál, často nezbývalo, nebo jsme na ně museli dlouho šetřit. Většinu oblečení i vybavení jsem pořizovala z druhé ruky.
Stáník to nikdy nevyčítal. Naopak, byl vynalézavý a brzy začal domů nosit peníze. Říkal, že pomáhá sousedům – natírá ploty, stěhuje věci, vozí bedny. A já mu věřila, než přišel a jen tak mi podal dvě tisícovky: „Mami, tady máš. Kup si něco, co potřebuješ.“
Sousedka ho nechtěně proflákla
Byla jsem dojatá, když mi podal peníze, ale zároveň mi v hlavě začal hlodat nepříjemný pocit. Něco mi na tom nesedělo. Peněz najednou přicházelo víc, než by člověk čekal od brigády, kde se prý natíral plot.
Rozhodující moment přišel, když jsem v obchodě náhodou potkala naši sousedku, právě tu, u které měl syn údajně natírat. Když jsem mezi řečí zmínila, že u ní pracoval, jen se překvapeně zasmála. „Žádný plot se u nás nenatíral,“ řekla naprosto upřímně. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Začala jsem ho nenápadně sledovat. Měla jsem strach, že se mohl zaplést do něčeho, co je za hranou zákona.
Každý den odcházel z domu s houslemi. Tvrdil, že jde hrát. Hudbu miloval odmala, ale teď už jsem si nebyla jistá vůbec ničím.
Myslela jsem, že se zapletl s drogami
Jako Colombo jsem ho nenápadně sledovala, kam míří. Najednou jsem ho viděla s partou kluků, všichni se smáli a něco si šeptali. „Je to jasné, prodává drogy,“ napadlo mě vyděšeně. Jenže po půl hodině mě vyvedl z omylu. Všichni vytáhli nástroje, otevřeli futrály od houslí a začali hrát na ulici jako malá kapela.
Stála jsem tam s otevřenou pusou a nevěděla, jestli se na něj zlobit, nebo být pyšná. Hrál skvěle. Doma jsem si na něj počkala, chtěla jsem vysvětlení. Stáník se jen usmál.
„Mami, my děláme lidem radost. Slyšela jsi nás? A občas si nás někdo najme i na soukromou akci.“ Hrál opravdu dobře. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že tak trochu žebrají.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].