Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Renata doufala, že když s manželem pojedou na dovolenou bez dětí, odpočinou si a zažijí trochu romantiky, pomůže to jejich vztahu. Jenže její manžel byl nespokojený a pořád si na něco stěžoval. A navíc Renatu urazil.
Cestou do práce jsem si v duchu opakovala jednu větu: „Neplač a mluv klidně.“ Ještě než jsme s manželem odjeli na dovolenou do Itálie, vyprávěla jsem kolegyním v kanceláři, jak moc se těším, že konečně někam pojedeme sami, bez dětí, a možná ještě dokážeme zachránit naše manželství. A teď jim mám říct, že to celé byla jen iluze?
Opravdu jsem věřila, že dovolená něco změní. Slunce, krásné výhledy, romantika a jen my dva... Že to v nás probudí staré city. Jenže každý den se ve mně něco lámalo. A když jsme se vrátili, věděla jsem, že to, co se rozbilo, už nepůjde slepit.
„Tak co, jaké to bylo?“ zeptala se Lucie s úsměvem a mrkla na moje decentní opálení.
Nemohla jsem to dál oddalovat. A nechtěla jsem ani lhát. „Jiné, než jsem čekala...“ odpověděla jsem tiše.
Karla (32): Pokusila jsem se zachránit moje manželství, ale na to musí být dva
Manžel řekl, že nic neudělám dobře
Než jsem stihla říct víc, rozdala jsem holkám drobné suvenýry. Usmály se, poděkovaly a slíbily, že se k tomu vrátíme o pauze. A opravdu – jakmile jsme si sedly v kuchyňce, jejich zvědavost byla přímo hmatatelná. „Tak povídej, jak to dopadlo?“ pobídla mě Klára.
Vzdychla jsem si. Zvrtlo se to už první den. Manžel se začal mračit, sotva jsme vstoupili do pokoje. „Žádný výhled na moře? Vždyť to bylo na webu!“ vyštěkl.
„A co tam bylo?“ zeptala se Monika.
„Výhled do olivového sadu. Byl nádherný, vážně. Ale jemu to nestačilo. Obvinil mě, že jsem špatně vybrala hotel, že nic neudělám dobře. To už jsem nevydržela...“ vzpomínala jsem.
„Co jsi mu řekla?“ naklonila se ke mně Klára.
„Že to mohl zařídit sám, když všechno ví líp. Proč všechno nechává na mně, když si pak stěžuje? A on... se urazil. Nepromluvil se mnou až do večeře.“
„Renčo, ty jsi vždycky taková klidná...“ zamumlala Lucie.
„Právě. A možná to byla chyba. Možná jsem byla klidná moc dlouho,“ dodala jsem tiše.
Vadilo mu úplně všechno
„A od té chvíle to šlo do kopru,“ pokračovala jsem. Zamyšleně jsem míchala čaj, který jsem stejně neměla v plánu pít. „Vadilo mu úplně všechno. Že je moře moc slané, že je tam draho, že je všude narváno. Ale nejhorší bylo, co řekl, když jsem navrhla malý výlet.“
„Co je špatně na výletu?“ nechápala Monika.
„Řekl, že nebude ztrácet celý den čuměním na další ruiny. Jedna vykopávka mu prý na dovolené stačí...“
Nastalo ticho. Holky se na mě dívaly, jako by nemohly uvěřit, že to opravdu řekl.
„Ta vykopávka... to jsem byla já,“ dodala jsem a hlas se mi zlomil. „Řekl to tak normálně, mezi řečí. A ještě se tomu zasmál.“
„To je ale... Promiň, v tu chvíli bych mu jednu vrazila,“ nadhodila Klára.
„Já místo toho odešla na pokoj. Zavřela jsem se v koupelně a brečela jsem. A pak... jsem na ten výlet jela sama. A víte co? Byl to nejlepší den z celé dovolené.“
„Sama?“ zopakovala Lucie.
„Sama. A poprvé po hodně dlouhé době jsem měla pocit, že se mi zase dobře dýchá...“
Manžel mě urazil
Po tom výletě se všechno změnilo – ale ne k lepšímu. Dny jsme sice trávili „spolu“, ale vlastně každý zvlášť. Chodili jsme na stejnou pláž, seděli jsme u jednoho stolu, ale mezi námi nebylo vůbec nic. Jen ticho, které občas narušily jeho ironické poznámky. Když jsem se pokusila nadhodit nějaké téma, ani se na mě nepodíval, nebo jen pokrčil rameny. Když jsem ho poprosila, aby mi přisunul lehátko, dělal, že neslyší. Ale když ho o pomoc požádala mladá slečna odvedle, už byl u ní, usměvavý a ochotný.
Vzpomínám si na večer, kdy jsem se výjimečně snažila. Chtěla jsem vypadat hezky. Vzala jsem si šaty, které jsem si připravila na speciální příležitost, a lehce jsem se nalíčila. A on? Podíval se na mě a chladně pronesl: „Není na to už trochu pozdě?“ To zabolelo. Víc než cokoliv předtím.
Přitom mi dřív říkal, že červená mi sluší. Teď měl v očích jen chlad a nezájem. Dlouho jsem si namlouvala, že je to jen špatné období. Nakonec jsem si musela přiznat – nebylo to špatné období, byl to prostě on...
Něco se musí změnit
Po návratu domů jsem pár dní chodila jako tělo bez duše. Nakupovala jsem, vařila, odpovídala na maily... ale uvnitř jsem cítila prázdno. Manžel se tvářil, jako by se nic nestalo. O dovolené nepadlo ani slovo. Neměla jsem sílu začít rozhovor, o kterém jsem už předem věděla, jak skončí.
Ve mně se mísil vztek, zklamání a smutek. Nejvíc jsem asi cítila výčitky, protože to nebylo poprvé, co mi dal najevo, že si mě neváží. Kolikrát už jsem slyšela jeho posměšky, viděla ten pohled plný pohrdání – a stejně jsem zůstávala? Kvůli zdání, že to nic není. Kvůli dětem. Kvůli rodině...
Ten den, když jsem holkám v práci vyprávěla, co se stalo, se ve mně něco zlomilo. Nedívaly se na mě jako na oběť, ale jako na ženu, která roky dává všechno a dostává čím dál míň. V jejich pohledech jsem viděla pochopení i sílu. Díky nim jsem se přestala stydět, že to nevyšlo. A začala jsem se stydět, že jsem mu tak dlouho dovolovala, aby se ke mně choval takhle.
Po našem rozhovoru jsem šla na záchod. Podívala jsem se do zrcadla – byla jsem unavená, ale živá. V hlavě se mi začalo rýsovat rozhodnutí. Poprvé po dlouhé době jsem nemyslela na to, co chce manžel, ale na to, co chci já. Věděla, že si s ním musím promluvit. A když se nic nezmění... tak odejdu.
Už jsem nedokázala dál mlčet
Jeden den přišel z práce, v předsíni odkopl boty do kouta, svlékl si bundu a zakřičel: „Koupila jsi mi pivo?“
Ne. Nekoupila jsem mu pivo, protože jsem zapomněla. V hlavě jsem měla tisíc jiných věcí. Možná to byl hloupý spouštěč, ale stačilo to. „Ne, Adame, nekoupila jsem ti pivo. A ne proto, že bych zapomněla, ale protože už toho mám plný zuby!“ zakřičela jsem tak nahlas, že se zarazil ve dveřích.
Podíval se na mě, jako bych se zbláznila. „Co to jako řešíš?“
„Neřeším! Probouzím se! Léta se ke mně chováš jako k nábytku, co má mlčet a nepřekážet. Už mám dost tvého pohrdání, výsměchu, těch tvých trapných vtípků a pohledů, jako bych nic neznamenala!“
„Tak se dej dohromady a přestaň prudit,“ zavrčel.
Tehdy jsem k němu přistoupila, podívala jsem se mu do očí a řekla: „To ne já se mám dát dohromady. Ty se dej dohromady. A když to nedokážeš, můžeš žít sám. A uvidíš, že beze mě to tak pohodlné mít nebudeš.“ Odešla jsem do ložnice a práskla jsem za sebou dveřmi. Brečela jsem. Ale poprvé jsem měla pocit, že jsem konečně mluvila sama za sebe...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
