Hana (40): Uštkla mě zmije a skončila jsem v nemocnici. Přesto dovolená na horách změnila moje manželství k lepšímu

Výlet do hor byl nápad mého manžela. „Necháme děti u mojí sestry. Potřebujeme si odpočinout,“ řekl, a já jen přikývla.

Nic velkého jsem nečekala. Byl to spíš útěk – ne od sebe navzájem, ale od hluku, od dětí, od neustálého pokřikování: „mamí, mamí, mamí!“

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (44): Dovolená v Itálii měla zachránit moje manželství. Můj muž ale pořád jenom remcal a ještě mě urazil

Dovolená bez dětí

První dny v Jeseníkách byly nádherné. Počasí nám přálo, stezky byly téměř prázdné, vzduch byl plný pryskyřice a lesa. Každý den jsme chodili na túry. Působili jsme jako běžný pár po čtyřicítce – bundy ze sportovního řetězce, termosky s čajem, trekové hole. Manžel se neustále zastavoval, aby fotil přírodu a občas nějakou odvážnou veverku. Dřív fotil hlavně mě. Říkal, že miluje můj úsměv a že mám oči jako letní obloha. Teď mě už ani nepožádal, ať se postavím před objektiv.

„Chceš vodu?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval.

„Mám svou,“ odpověděla jsem a vykročila dál.

„Tak jdeme,“ zamumlal a zastrčil lahev do batohu.

Šli jsme mlčky. Občas jsme minuli jiné turisty – mladé páry s dětmi nebo starší manžele. Někdo se usmál, pozdravil, a já přemýšlela, jak nás vidí. Vypadáme ještě jako pár, nebo už jen jako dva lidé, kteří spolu bydlí?

Mohlo by Vás zajímat:

Karla (32): Pokusila jsem se zachránit moje manželství, ale na to musí být dva

Něco mě uštklo

Na jedné túře jsem byla unavená. Bolel mě kotník, možná mě odřely nové boty, možná jsem už prostě nemohla jít dál. Sedla jsem si na kámen vedle cesty. Chtěla jsem si odpočinout. A tehdy jsem to ucítila. Nejdřív jsem si myslela, že mě kousl mravenec nebo mě píchl nějaký klacík. Jenže bolest sílila, byla ostrá, pronikavá. Noha mi začala otékat. Vstala jsem, ale všechno se mi rozmazalo, takže jsem si hned sedla. Srdce mi bušilo, hůř se mi dýchalo, kůže na noze pálila jako oheň.

„Co se stalo?“ zvolal manžel a rychle ke mně přiběhl.

„Něco mě kouslo... možná zmije...“ zašeptala jsem.

Na nic se neptal. Hodil batoh na zem, podíval se na mou nohu, sundal si tričko a pevně mi ho uvázal kolem lýtka.

„Vydrž. Jsme skoro tam,“ řekl a pak mě zvedl, jako bych nic nevážila.

Opřela jsem se o jeho rameno. Voněl lesem a potem. „Myslíš, že... to fakt byla zmije?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„Nemluv. Dýchej. Zvládneme to,“ pronesl rázně a vyrazil. Už nic neříkal, nestěžoval si. Prostě mě nesl – úzkými stezkami, přes mokrou trávu a kameny. Několikrát klopýtl, jednou zaklel, ale ani na chvíli mě nepustil. V tom tichu, přerušovaném jen naším dechem a šustěním bot, jsem cítila něco zvláštního. Nejen strach a bolest, ale i to, že nejsem sama...

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (43): Chtěla jsem zachránit manželství. To, co mi muž vpálil na společné terapii, mě ale úplně zlomilo

Kdysi to bylo jiné

V nemocnici se všechno odehrálo rychle. Připadala jsem si jako ve filmu, kde hraju jen malou roli. Někdo mi píchl injekci, jiný člověk se ptal na alergie, další mě přikryl tenkou dekou. Ležela jsem na lůžku, napojená na infuzi, s pulzující bolestí v noze.

Manžel seděl vedle mě. Neodešel, ani když mu lékařka řekla, že může. Nekoukal do mobilu, jen mě držel za ruku. Ten stejný dotek, který kdysi býval samozřejmostí – v kině, u stolu, na zastávce. Ale tentokrát v něm bylo něco jiného. „Myslela jsem, že už se mě nikdy nedotkneš s takovým citem,“ řekla jsem tiše.

Neodpověděl hned. Pak řekl to, co v sobě asi dlouho dusil. „Myslel jsem, že už mě nepotřebuješ...“

Neplakala jsem už celé roky. Teď se mi slzy spustily samy. Neřekl už nic dalšího, ale nepřestal mě držet za ruku. Vzpomněla jsem si, jak jsme dřív usínali v objetí. Jak jsem se probouzela v jeho náručí, než nám do života vstoupily děti.

Mohlo by Vás zajímat:

Slávka (42): Naše manželství se začalo hroutit. Našla jsem řešení, ale muž se mi vysmál

Naše manželství se změnilo

O dva dny později jsme jeli vlakem domů. Ticho mezi námi bylo jiné – méně těžké, víc klidné. Opřela jsem si čelo o sklo a sledovala, jak nám hory mizí z dohledu. Nohu jsem měla obvázanou. Bolela při každém pohybu, ale nestěžovala jsem si.

Když jsme dorazili ke švagrové, děti vyběhly z domu s křikem a hned se ptaly, jestli máme fotky. Manžel se na mě podíval a neřekl nic, ale věděla jsem, že cítí totéž co já. Od chvíle, kdy mě kousla ta zmije, neudělal ani jednu fotku. Jako by všechno ostatní přestalo být důležité.

Náš život se vrátil do starých kolejí – ale my už jsme byli jiní. Nebyla to dramatická změna. Ale když jsem si sedla na gauč, přinesl mi čaj s medem, přesně tak, jak ho mám ráda, aniž by se mě zeptal. Podal mi ho a pohladil mě. Podíval se na mě tak, jak to už dlouho neudělal.

​Než jsem usnula, poslouchala jsem rytmus jeho dechu. Ležel vedle mě, ve stejné posteli jako vždy, a přece to bylo jiné. Cítila jsem, jak se posunul blíž. Objal mě. Pomalu, něžně, jak to dělával kdysi. Přitulila jsem se k němu.

Zmije nám sice zkazila dovolenou, ale zachránila něco mnohem důležitějšího – blízkost, na kterou jsme málem zapomněli. Nevím, jak dlouho to vydrží. Ale tu noc jsem poprvé po letech cítila, že už nejsem sama. Tu dovolenou si budu pamatovat navždy, jako chvíli, kdy jsem si znovu připadala jako manželka, ne jen jako spolubydlící...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Mariana (44): Z nudy jsem zabrousila na erotickou seznamku. Zachránilo mi to manželství

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].