Anna (63): Náš dospělý syn se chtěl na chvíli vrátit domů. Už u nás bydlí deset let a nechává se živit

Pamatuji si to přesně: můj syn Honza stál ve dveřích s jednou taškou a díval se do země. Bez váhání jsem mu ustlala v jeho starém pokoji. Tehdy jsem věřila, že je to jen krátká zastávka, než se po rozchodu a ztrátě práce zase postaví na nohy. Nikdy by mě nenapadlo, že se tato chvíle protáhne na deset let a že se stanu služkou dospělého syna, který se odmítá pohnout z místa.

Karel (55): Chtěli jsme synovi a snaše pomoct s bydlením. Hádáme se kvůli jídlu i účtům za vodu a elektřinu

Musela jsem synovi pomoci

Honza vypadal tak ztraceně, že jsem mu začala podstrojovat, nosit čaj až do pokoje a omlouvat jeho pasivitu před sousedy i před sebou samou.

Postupem času se z pomoci stala povinnost a můj denní režim se začal točit jen kolem něj. Zatímco on spal do oběda, já běhala po nákupech a vařila jídla, která měl rád.

Když se ho manžel pokusil jemně pobídnout, aby si aspoň zkusil najít brigádu, Honza jen odsekl, že to není tak jednoduché. Vždycky jsem se syna zastala a dusnou atmosféru raději zamluvila řečmi o počasí. Nevšímala jsem si, že se manžel začal z bytu vytrácet a náš vztah se měnil v tichou koexistenci dvou cizích lidí.

Magda (54): Poskytli jsme synovi azyl po návratu z Ameriky. Od té doby se u nás střídá jedna slečna za druhou

Dcera mi otevřela oči

Zlom přišel ve chvíli, kdy nás navštívila naše dcera Monika. Na rozdíl ode mě se nebála pojmenovat věci pravými jmény. Hned v předsíni se podivila, že Honza ještě spí. „Mami, tohle trvá už deset let, to není žádné hledání sebe sama,“ řekla mi narovinu u kafe.

Snažila jsem se ho omlouvat, že je dneska těžká doba, ale Monika mě umlčela otázkou, kdy jsem naposledy myslela na sebe. Její slova mi v hlavě zněla ještě dlouho poté, co odešla. Tehdy jsem si poprvé přiznala, že se cítím čím dál víc unavená.

Zdeňka (54): Nevadilo mi, že dospělý syn bydlí u mě. Ale když si přivedl přítelkyni, která se celé dny jenom válí, začala jsem vidět rudě

Nenechám se zničit

Jednoho dne manželovi došla trpělivost. Otevřeně se Honzy zeptal, jak dlouho hodlá parazitovat na našich důchodech. Ten jen arogantně prohodil, že se klidně může odstěhovat, když nám tak překáží.

Čekala jsem, že mě to zabolí, ale místo toho jsem uviděla dospělého muže, který mou lásku využívá jako pohodlný štít před zodpovědností.

Ten večer jsem poprvé neudělala večeři podle Honzova přání. Když se později udiveně díval do prázdného hrnce, jen jsem klidně poznamenala, že v lednici ještě něco zbylo z předešlého dne. Ruce se mi sice klepaly, ale cítila jsem zvláštní úlevu.

Došlo mi, že jsem syna nechránila z lásky, ale z vlastního strachu z prázdnoty. Ještě nevím, jestli najdu sílu nastavit mu pevné hranice. Poprvé po deseti letech ale vím, že být dobrou matkou neznamená nechat se zničit synovou pohodlností.

Irma (53): Dcera se po letech vrátila domů, ale já se děsím našeho společného soužití

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].