Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Halina se stará o svého čtyřicetiletého syna, který odmítá dospět a osamostatnit se. Zvykl si, že mu máma vždy opere a navaří. A když potřebuje peníze, vezme si z jejích úspor. Podaří se jí přeříznout pupeční šňůru a naučit syna odpovědnosti dřív, než ji úplně zničí?
V životě jsem vystřídala spoustu rolí, ale žádná se mi nevryla pod kůži tak silně jako role matky syna, který nikdy nedospěl. O Jakuba pečuju už čtyřicet let. Bydlí v mém bytě jako v hotelu s plnou penzí. Celou dobu jsem bláhově věřila, že se jednoho dne vzpamatuje. Místo toho vedle mě vyrostl dospělý muž, který mě vnímal jen jako servis.
Syn bydlí u mě
Jakubův pokoj vypadá jako muzeum dětství, kde se staré modely autíček mísí s hromadami nezaplacených složenek a špinavými hrnky. Zatímco on mluví o velkolepých projektech a plánech, já vidím jen nekonečné hodiny strávené u počítače a absolutní neochotu udržet si práci.
Když jsem mu jednou zkusila naznačit, že už na všechno nestačím, jen se mi vysmál a řekl, že přece není co dramatizovat. „Mami, neblázni. Vždyť jsem tady s tebou, abys nebyla sama...“ dodal.
Ta slova pro mě ale nebyla útěchou. Měla jsem pocit, jako by jeho pouhá přítomnost měla být dostatečnou splátkou za mou celoživotní péči. A to se mi moc nelíbilo.
Syn utrácí moje úspory
Abych měla alespoň nějakou jistotu v důchodu, začala jsem si tajně odkládat peníze do sklenice od kávy schované hluboko ve skříni. Myslela jsem, že tam budou v bezpečí, dokud jsem Jakuba nepřistihla, jak se přehrabuje v mých věcech.
Místo omluvy na mě vyjel, že mu nejspíš nevěřím, když před ním schovávám peníze. Bez špetky studu si část bankovek vzal s tím, že si je jen půjčuje a vrátí mi je, až se konečně postaví na vlastní nohy. Tenkrát ve mně něco definitivně zhaslo. Jeho sliby o splacení jsou totiž stejně prázdné jako jeho ambice.
Snažila jsem se ho přimět, aby si našel jakoukoli práci, ať začne odpovídat na inzeráty. Jen klidně odvětil, že je všechno stejně domluvené předem a nemá cenu se snažit.
Sousedé věděli své
Stud se ve mně mísil s pocitem viny i ve chvílích, kdy jsem na chodbě našeho paneláku potkávala sousedy. Jejich soucitné pohledy a narážky na to, že tak velký chlap nechá matku tahat těžké nákupy, mě bolely víc než ruce.
Jeden soused mi dokonce otevřeně řekl, že Jakub už není syn, ale jen vykutálený nájemník, kterého krmím jako ptáče.
Doma jsem pak Jakubovi oznámila, že musí začít přispívat na nájem a pomáhat mi. Jeho podrážděná reakce a otázka, kde jako má ty peníze vzít, mě jen utvrdila v tom, že jsem mu vybudovala život bez námahy. A on v něm teď neumí existovat.
Bude muset dospět
Začala jsem potají dávat do pořádku doklady k bytu. Chtěla jsem, aby viděl černé na bílém, kolik stojí elektřina, plyn a jídlo. Když jsem mu ty papíry ukázala, reagoval jen vztekem a obviněním, že z něj dělám neschopného chudáka.
Měla jsem toho dost a prostě jsem mu neuvařila večeři. Místo toho jsem mu řekla, ať se obslouží sám. V jeho očích se objevila dětská bezmocnost smíšená se zlobou. „Vychovala jsem tě, teď musíš pokračovat sám,“ řekla jsem klidně. Možná to bude jeho první skutečná lekce života, sice opožděná, ale jediná, kterou mu ještě můžu dát.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
