Jaroslav (57): Dospělý syn bydlí u nás a nechce přispívat na domácnost. Musel jsem sáhnout po radikálním řešení

Celý život jsem si myslel, že slušný člověk nemusí křičet, aby ho bylo slyšet. Stačí dělat věci správně a držet se svých zásad. Tak mě vychovali a tak jsem vychovával i svého syna. Alespoň jsem se o to snažil.

Jiřina (52): Syn je finančně negramotný. S manželem jsme mu zajistili rodinné zázemí a on neušetří ani korunu

Dospělý syn bydlí s námi

Každý den začínám stejně – v sedm ráno vařím kávu, moje žena chystá snídani. Večer si sedneme k televizi, občas si čteme. Domov pro mě byl vždycky útočištěm, tichým přístavem, kam se člověk vrací, kde si může nazout pantofle a prostě být sám sebou.

Náš syn Adam, kterému za dva roky bude třicet, pořád bydlí s námi. Teoreticky je dospělý, v praxi... nevím. Už léta nevynesl ani odpadky, nezeptal se, jestli s něčím nepotřebujeme pomoct. Vrací se pozdě, zamyká se ve svém pokoji. Dřív jsem se snažil klepat na jeho dveře a mluvit s ním. Teď už to nedělám. Nechce si se mnou povídat. Říká, že už není dítě a nebude se mi zpovídat. Nezvyšuje hlas, není fyzicky agresivní, ale jeho lhostejnost bolí víc než ta nejhorší slova. Připadám si vedle něj jako kus nábytku, jako staré křeslo, na které si sedne, jen když není po ruce nic lepšího.

Manželka se dlouho snažila namlouvat si, že to přejde, že se Adam vzpamatuje a osamostatní, že je to jen taková fáze. Byl jsem skeptický. Vždycky jsem věřil, že dospělost není jen o věku a o tom, že člověk chodí do práce. Je to něco víc: zodpovědnost, všímavost k ostatním, upřímnost k sobě i k blízkým. Adam to asi nechápe, nebo to nechce chápat.

Jindřich (69): Zjistili jsme, že nás syn ošklivě využil. Vymlouval se na nemoc a místo toho si odjel na výlet

Chtěl jsem si s ním promluvit

U večeře bylo jako obvykle ticho. Adam jedl s telefonem v ruce, bylo mu jedno, co má na talíři. Manželka se na mě podívala, jako by chtěla, abych něco řekl. Zhluboka jsem se nadechl. „Adame... musíme si promluvit.“

Zvedl pohled, ale nic neřekl. Žvýkal pomalu, okázale, jako by všechno, co říkáme, pro něj byla ztráta času.

„Jde o účty,“ nadhodil jsem. „Elektřina, voda, plyn, internet. Všechno zdražuje. Už to sami neutáhneme. Měl bys taky trochu přispívat.“

Začal se smát, pak odložil vidličku a podíval se na mě s jakousi chladnou lítostí. „Nejsem dítě,“ řekl. „Pracuju, vydělávám, můžu si utrácet, jak chci.“

„Nejde o to, abys nám říkal, za co utrácíš,“ zašeptala manželka, „ale abys byl součástí domácnosti. Nejsme přece cizí lidé.“

Adam vstal od stolu. Židle zavrzala na dlažbě. Odešel z kuchyně a zavřel se ve svém pokoji, jako bychom mu ublížili. Ten rozhovor nic nezměnil. Adam nadále ráno vstával, odcházel do práce a večer se vracel. Neřekl ani slovo, dokonce ani „dobrý den“. Mlčel, jako bychom pro něj přestali existovat.

Dana (45): Můj syn mi oznámil, že se cítí být ženou. Nezbývá mi nic jiného než jeho pravdu přijmout

Syn se musí změnit

Jednoho dne jsem po návratu z práce našel na stole jen dva talíře. Manželka připravila večeři jen pro nás, ne pro syna. Nic neřekla. Vzala mísu s polévkou a postavila ji na stůl. Sedl jsem si naproti ní a chvíli jsem se díval, jak mi nakládá polévku. Nedalo mi to. „Nepočkáme na něj?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Už nevařím pro někoho, kdo se k nám takhle chová. Když bude chtít, ať si něco udělá. Nebo objedná.“

Pomyslel jsem si, že stejně nikdy nepoděkoval, nikdy se nezeptal, jestli nám může pomoct nebo jestli je potřeba něco koupit. Měl svůj pokoj a žil vedle nás, ne s námi.

Večer jsem si sedl k počítači, restartoval router a změnil heslo na wifi. Neuplynuly ani dvě minuty a dveře Adamova pokoje se otevřely. „Co je s internetem?“ zeptal se dotčeně, jako bychom byli jeho poskytovatelé služeb, ne rodiče. „Změnil jsem heslo na wifi,“ řekl jsem klidně. „Co to má být? Trest?“ vyštěkl. „Ne. Prostě nejsi součástí téhle domácnosti,“ řekl jsem a dál jsem předstíral, že něco čtu na telefonu, přestože jsem se nedokázal soustředit.

„Vy jste se zbláznili,“ kroutil hlavou. „Možná. Ale my platíme účty, vaříme a uklízíme. Ty si jen užíváš,“ řekl jsem a pak jsem jen sledoval, jak se beze slova otočil a vrátil se do svého pokoje. Necítil jsem zadostiučinění. Nemám rád takové situace, ale asi to už nešlo jinak.

Gita (56): Chtěla jsem synovi pomoct v těžké životní situaci. Skončila jsem jako neplacená služka a chůva

Začíná dospívat

V dalších dnech se Adam kolem nás plížil jako stín. Neprotestoval, nesnažil se získat heslo na wifi, neptal se na večeři. Předstíral, že se nic neděje, ale já věděl, že nad tím přemýšlí. Jednoho dne jsem vešel do kuchyně a viděl jsem, že na lince leží igelitka s nákupem. Podíval jsem se na tašku, pak na Adama, který zrovna stál u dřezu a myl ovoce. „Koupil jsem nějaké věci do domácnosti,“ zamumlal.

Nedělal jsem si iluze, že ode dneška bude všechno jinak. Ale to drobné gesto – obyčejná taška s nákupem – znamenalo víc než všechny naše předchozí rozhovory. Od té doby život začal plynout trochu jinak. Ráno, když jsem odcházel do práce, byly Adamovy dveře pootevřené. Občas umyl nádobí a jednou dokonce zavolal, že jede z práce a může skočit na nákup. Manželce to vyrazilo dech. Možná, že Adam konečně dospěje...

Další příběhy ze života →

Patricie (73): Chtěla jsem náš rodinný dům předat jedinému synovi. Šokovalo mě, jaký s ním má plán

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].