Tomáš (48): Moje manželka se vrací do školy a já žárlím. Byl jsem zvyklý, že je stále doma

Moje manželka se vrací do školních lavic. Žárlím a raději bych ji měl stále doma pod dohledem. Zvykl jsem si, že ji mám jen pro sebe. Budu se muset pořádně přemáhat, abych jí nekazil radost a splněné sny.

Adam (52): Před dvaceti lety jsem snil o velké rodině. Netušil jsem, že všechno bude jen o penězích

Zvykl jsem si na svůj komfort

Moje manželka byla posledních deset let především mámou a ženou v domácnosti. Starala se o děti, o domácnost, samozřejmě o mě. Já chodil do práce a byl jsem zvyklý, že když se vrátím, všechno doma funguje. Jenže teď se rozhodla, že začne studovat pedagogiku. A i když je to jen dálkově, já cítím zvláštní nervozitu a nejsem si jistý, co s tím dělat.

Přiznávám, že jsem si na manželčinu roli doma hodně zvykl. Ráno připravila snídani, odvezla děti do školy, odpoledne je brala na kroužky. Měl jsem v hlavě jen práci a rodinu jsem vlastně bral tak trochu jako bezstarostnou samozřejmost. Možná je to tvrdé říct, ale měl jsem pocit, že tenhle model funguje.

Jenže ona začala mluvit o tom, že jí chybí „něco svého“. Že by chtěla mít možnost uplatnit se i jinak než jen doma. Nejprve jsem to bral jako chvilkový rozmar, ale pak jsem pochopil, že to myslí vážně. Přihlásila se na vysokou školu a zanedlouho nastupuje. Celá natěšená si koupila nové oblečení, batoh a má dokonce nový účes. Vypadá úžasně a já se cítím na druhé koleji.

Simona (26): Přítel se zbláznil. Chodí po bytě, rapuje a tvrdí, že z něj bude hvězda

Jsem nervózní, protože je atraktivní a mladší

Moje žena je o osm let mladší než já. Nikdy mi to nevadilo, naopak, vždycky jsem byl hrdý, že mám vedle sebe tak krásnou a energickou partnerku. Ale teď, když si představím, že bude jezdit na víkendová soustředění, potkávat nové lidi, spolužáky a profesory, cítím v sobě zvláštní nepohodlí. „Víš, že se o tebe postarám, nemusíš chodit do práce,“ snažil jsem se ji přesvědčit. Prý ji nechápu.

Nechci, aby to vyznělo, že jí nevěřím. Ale přiznávám, že ve mně hlodá žárlivost. Možná proto, že poslední roky jsem ji měl tak trochu „jen pro sebe“. Byla pořád doma, všechno se točilo kolem rodiny a mě. Teď se její svět rozšíří a já se bojím, že do něj už nebudu patřit tak pevně jako dřív.

Co je pro mě ještě těžší, děti jsou z jejího rozhodnutí nadšené. Říkají, že budou mít „moderní mámu, co studuje“. Já bych měl být rád, že se na ni dívají s obdivem, ale uvnitř cítím svíravý pocit, že ztrácím něco, co bylo jistotou. Nedávno jsem se přistihl, jak se zlobím, když místo pečení bábovky seděla u stolu a psala si poznámky. Řekl jsem jí, že dřív na nás měla víc času. A ona se na mě podívala pohledem, který jsem u ní dlouho neviděl – přísným a trochu zklamaným.

Darina (39): Musela jsem skončit v nemocnici, abych si uvědomila, jak hrozně jsem žila

Možná je to zkouška i pro náš vztah

Občas přemýšlím, jestli za mou žárlivostí není jen strach ze ztráty kontroly. Doteď jsem měl pocit, že mám všechno pod dohledem. V létě se sešla s partou budoucích spolužáků, s nimiž se seznámila u přijímaček. Vrátila se domů pozdě večer v bujaré náladě. Moje intuice bila na poplach.

Moje žena má právo na vlastní sny a já to vím. Jen to neumím úplně pustit a být s tím v pohodě. Musím předstírat, že z ní mám radost. Možná je to pro mě příležitost naučit se větší důvěře a dát jí prostor. I když se přiznám, že mě někdy napadne i to nejhorší – co když se mezi novými lidmi zamiluje do někoho jiného?

Další příběhy ze života →

Klaudie (35): Manžel ze mě chtěl mít ženu v domácnosti. Ponížil mě proto slovy, jaká nikdy nezapomenu