Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKlaudie ráda chodí do práce a jejímu zámožnému manželovi se to nelíbí. Dal jí proto ultimátum - buď zůstane jako manželky jeho kamarádů doma, nebo se budou muset rozloučit.
Richarda jsem si vzala po třech letech vztahu. Jeho žádost o ruku byla to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Došlo k ní během dovolené v Karibiku na pláži při západu slunce, kdy si přede mě klekl a vytáhl ten největší prsten, co jsem kdy viděla. V tu chvíli jsem nepochybovala o tom, že ano je jediná správná odpověď.
Pracovala jsem, i když jsme měli peněz dost
Richard byl úspěšný podnikatel. Měla jsem se s ním opravdu dobře, bral mě na hezké dovolené k moři, k narozeninám mi dopřával luxusní dárky a vždy na něj byl spoleh. Mnoho lidí na mě hledělo skrz prsty a myslelo si, že jsme s ním jen pro peníze, pravda ale byla taková, že jsem sama měla rozjetou velmi slibnou kariéru a zvládla jsem svůj život financovat bez problémů sama. Rozmazlování od manžela byl jenom bonus.
Svou práci jsem milovala. Dělala jsem manažerku v jedné prestižní pražské kavárně, zařízené ve viktoriánském stylu a specializující se na kvalitní kávu a dobré brunche. Spravovat kulinářský podnik byl odjakživa můj sen a tvrdě jsem dřela, abych si ho splnila. Svou prací jsem žila, naplňovala mě a byla pro mě to nejdůležitější. Proto mě šokovalo, když Richard jednoho večera přišel s nečekanou nabídkou.
Manžel chtěl, abych s prací skončila
„Přemýšlel jsem, Klaudie,“ začal a nalil mi víno, „o tvojí práci. Přijde mi, že je hrozně únavná a časově náročná. Neustále kolem té kavárny musíš běhat, něco zařizovat, o něco se starat. Nemáš skoro žádný čas na domácnost. A na sebe, samozřejmě.“
„Kavárna je můj čas pro sebe,“ pousmála jsem se a zkoumavě sledovala, kam tím míří, „baví mě to.“
„Ale co z toho máš?“ navázal Richard bleskově, „ano, vynáší ti, ale ne přiměřeně času a energii, co do ní vkládáš. Moje výplata by nám oběma stačila, dokonce bychom se měli přímo báječně. A ty bys měla víc klidu, odpočinku, času na důležitější věci.“
„Kam tím míříš?“ zarazila jsem ho rázně, protože se mi vůbec nelíbil směr této konverzace. Richard jen pokrčil rameny. „Myslím si, že bys měla s prací skončit a zůstat doma jako žena v domácnosti.“
Nechápala jsem, kde se to v něm najednou vzalo. Za více než tři roky, co jsme byli spolu, mi nic podobného nenabídl a mou práci nikdy nijak nekomentoval. Nevadilo mu, že oproti němu vydělávám málo peněz nebo že nejsem občas doma. „Nechápu, proč bych měla,“ zavrtěla jsem hlavou a odložila sklenici vína, „mám svou práci ráda a hlavně nevím, co bych doma dělala. Takhle má můj život alespoň nějaký cíl. Nechci jenom uklízet a chodit nakupovat.“
Podle manžela nemá logiku, abych pracovala
„Skoro všechny manželky mých kamarádů zůstávají doma,“ nenechal se odbýt, „starají se o domácnost, později o děti. Jak si myslíš, že to zvládneme, když budeme oba pořád v práci? Nepřijde mi logické, abys pracovala.“
Neměla jsem v plánu na tento požadavek přistoupit. Nechtěla jsem jen sedět doma a být na Richardovi závislá a rozhodně jsem nechtěla být pouhou ženou v domácnosti, co uklízí a stará se. Myslela jsem, že se s tím Richard smíří, ale od mého nesouhlasu se náš vztah o hodně zhoršil.
Vyčítal mi každý pozdní příchod z práce, nechtěl, abych doma vyřizovala pracovní hovory, neustále mi říkal, že jsem unavená a podrážděná a že bych toho měla nechat. Doma najednou podle něj byl nepořádek, že prý nemám čas uklízet. Ačkoliv mě to mrzelo, nechtěla jsem se s ním hádat. Poslední kapkou pro mě byl jeho komentář, když jsem v pátek přišla domů obzvlášť pozdě a nestihla připravit večeři.
Prý se nechovám dost jako manželka
„Radši bych ocenil hotové jídlo po náročném dni než příspěvek těch tvých pár tisíc do našeho rozpočtu,“ osopil se na mě hned, jak jsem přišla, a já se nestačila divit.
„Chci, abys odešla z práce a začala se chovat jako manželka. Jsem kolegům a kamarádům pro smích, že mi žena ani neuvaří a že se pořád někde honí. Už toho mám dost,“ pohrozil, zatímco jsem ještě v botách a kabátu stála u dveří. Bylo to hrozně ponižující a hlavně zraňující. Nevěděla jsem, co mám dělat. „Fajn,“ zašeptala jsem nakonec, „když mě nechceš s mou prací, nemusíš mě mít vůbec.“
S těmito slovy jsem se na patě otočila, otevřela dveře a zmizela z našeho domu pryč. S Richardem jsme byli ještě další půlrok, kdy jsme žili ve vlnách ošklivých hádek a křehkého míru. Postupně jsem si uvědomila, že se nikdy nesmíří s tím, že nebudu zavřená v jeho zlaté kleci a nenechám se opečovávat jako jeho majetek. V ten moment jsem podala žádost o rozvod. Teď si už sice nejezdím na luxusní dovolené a nedostávám drahé šperky, ale jsem svou vlastní paní a jsem hlavně sama sebou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
