Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMagda věnovala celý život dětem a domácnosti. Když ji manžel opustil kvůli mladší ženě, pochopila, že udělala chybu. Nemá práci, ani peníze. A vůbec neví, jak to všechno zvládne.
Je mi osmatřicet a neumím nic. Opravdu nic, na co bych mohla být pyšná. Ani nevím, kdy přesně se to stalo. Na střední škole jsem měla plány na roky dopředu. Chtěla jsem studovat pedagogiku, možná i psychologii. Chtěla jsem pracovat s dětmi, pomáhat jim a mít povolání, které má smysl. Ale hned po maturitě se ve mně něco zlomilo. Ztratila jsem sílu, disciplínu, víru v sebe sama. Na vysokou školu jsem nastoupila hned několikrát, ale nikdy jsem ji nedokončila...
Můj život nešel podle plánu
Měla jsem přesně tři práce. Nejdřív jsem dělala ve zverimexu. Dodnes si pamatuju, jak mi majitelka po prvním dni řekla, že mám „špatný přístup ke zvířatům“. Ano, přesně tak to formulovala. Pak jsem pracovala jako hosteska v nákupním centru, jenže firma zkrachovala a nedostala jsem výplatu.
Můj poslední pokus? Ve skladu jsem do krabic balila zboží. Byla to tvrdá práce, ruce jsem měla odřené od kartonu. Vydržela jsem tam týden. Pak jsem se vrátila domů k rodičům. Nedokázala jsem se jim podívat do očí. Máma neřekla ani slovo, ale viděla jsem, že se v ní mísí zklamání s lítostí.
Čas plynul. Pořád jsem přešlapovala na místě a styděla jsem se, že jsem nikdo. A pak jsem poznala Pavla. Byl vysoký, sebevědomý a dobře oblečený. Seděla jsem s kamarádkou v kavárně a on mě oslovil. Chápete? Oslovil mě, ne ji. Ještě dlouho potom jsem přemýšlela, co na mně viděl. Byla jsem obyčejná holka s vlasy v culíku, nenalíčená, ztracená v obřím svetru. Ten typ, co si nalhává, že je všechno v pořádku. Jenže on mi psal a volal. Zval mě na večeře. A za tři měsíce jsem byla těhotná...
Život jsem zasvětila dětem
Nepanikařili jsme. Pavel byl nadšený a pyšný. Vzali jsme se, když jsem byla v šestém měsíci. Obřad byl jednoduchý, rychlý a bez oslavy. Ale pro mě to byla velká věc. Poprvé v životě jsem měla pocit, že pro někoho něco znamenám. Když se narodila naše dcera Tereza, držela jsem ji v náručí a chtěla vykřičet do světa: „Podívejte! Nejsem nikdo!“ Upřímně jsem věřila, že jsem našla své místo. Že všechno předtím vedlo právě sem – k tomuhle štěstí. Měla jsem dítě, manžela, domov. Už jsem nebyla ta ztracená dcera. Byla jsem máma. A ty jsou přece důležité.
Pavel se činil. Přestěhovali jsme se do domu za městem. Je světlý, prostorný a má velkou zahradu. Dívala jsem se na bílé záclony, nové vybavení a říkala jsem si: „Tohle je moje? Opravdu moje?“ Po takové jistotě jsem vždycky toužila. Vyrostla jsem v malém bytě v paneláku, kde bylo slyšet sousedy hádající se skrz stěny a kapající kohoutky. Tady bylo čisto, ticho, bezpečno.
Pavel dobře vydělával. Měl vlastní firmu a pořád opakoval: „Magdi, nic neřeš. Tvůj úkol je vychovávat Terezu. A další děti...“
A pak přišel Honzík, potom malá Alžběta. Vařila jsem, uklízela, pečovala o děti a později jsem jim pomáhala s úkoly. Netušila jsem, jak vypadá svět za hranicí kuchyně a zahrady. Ale tehdy mi to nevadilo.
„Najdi si něco,“ řekla mi jednou Dita, má jediná blízká kamarádka. „I kdyby to byla práce na jeden den v týdnu.“
„Kdo by hlídal tři děti? A proč vlastně? Pavel vydělá víc, než potřebujeme,“ pokrčila jsem rameny.
Opustil nás
Časem se všechno změnilo. Pavel přestal chodit domů na večeře. Vymlouval se na pracovní schůzky a náročné klienty. Věřila jsem mu, protože jsem věřit chtěla. Pak mizel i na víkendy. Prý to byly služebky, školení a různé zakázky. Pořád jsem se snažila nemyslet na nejhorší. Říkala jsem si, že přeháním. Vždyť máme dům, děti, rodinné fotky na stěnách.
Jenže pak jednou nechal na stole mobil. Nevěnovala jsem mu pozornost, ale když se rozsvítil displej, automaticky jsem se podívala. Objevila se na něm fotka mladé ženy v upnutých šatech a zpráva: „Stýská se mi.“
Když jsem ho konfrontovala, jen pokrčil rameny. „Co je ti do toho? Ty se staráš o děti. Já vydělávám. Každý máme svou roli.“
Bylo to jako facka. Brečela jsem, křičela, prosila. Nic nepomohlo. Pavel se jen smál. „Chceš odejít?“ řekl chladně. „A kam? K mámě? S třemi dětmi a bez peněz?“
Zmlkla jsem, protože jsem věděla, že nikam jít nemůžu. Všechno, co mám, je jeho. O několik týdnů později si sbalil věci a odešel za milenkou. Nechal mi dům a děti. Posílal nějaké peníze, ale čím dál míň a méně často. Vyhrožoval mi, že řekne soudu, že by děti měly být u něj. Že jsem k ničemu, nevydělávám a nemám žádné zájmy. Netuším, co dělat. Nemám vzdělání. Nemám zkušenosti. Nemám nic...
Sama to nezvládnu
Je to čím dál horší. Nejdřív nám vypnuli streamovací služby. Pak přestal fungovat internet. Poté přišlo upozornění na nezaplacenou elektřinu a vodu. Pavel mi přestal odpovídat na zprávy. Peníze posílá jednou za tři měsíce, ale to nestačí. Začala jsem prodávat věci. Nejdřív bundy, ze kterých děti vyrostly. Pak kabelku – svatební dárek. Nakonec i mixér a další spotřebiče, které jsem skoro nepoužívala.
Dita mi posílá inzeráty. „Tady hledají administrativní výpomoc. Tam by se hodil někdo do kuchyně. Hledají i pokladní,“ vykládá mi. Ale já se na to dívám a nevím, kde začít. Jak se vůbec píše životopis? Co do něj napíšu? Vždyť posledních deset let vařím, uklízím a ukládám tři děti ke spánku.
Snažím se něco naučit, ale nedokážu se soustředit, když Alžběta brečí, Honzík křičí, že ztratil sešit, a Tereza se zamkne v koupelně a nechce ven. Někdy si říkám, že Pavel možná měl pravdu. Možná jsem opravdu k ničemu. Jen sedím a koukám na to, co se děje kolem mě. Nemám na nic chuť ani náladu. Myslím, že se tomu říká deprese...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
