Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKdyž se Agáta dočkala své vysněné svatby, zjistila, že žila ve lži. Její nastávající totiž do ní ve skutečnosti nebyl zamilovaný. Vzal si ji z jednoho nepochopitelného důvodu.
Jako malá holka jsem snila o svatbě jako z pohádky. Představovala jsem si sama sebe v nádherných, sněhobílých šatech s dlouhým závojem. Nemohla jsem se dočkat dne, kdy se to splní – a když konečně přišel, s mými sny neměl nic společného...
Trapas a seznámení
Michala jsem poznala náhodou. Doslova do mě vrazil na ulici. Právě jsem vycházela z kavárny a v ruce jsem držela kelímek s horkým, voňavým latté. Káva skončila na mých šatech. Začal se omlouvat a pomáhal mi uklidit tu spoušť, kterou nechtěně způsobil. Dali jsme se do řeči a vyměnili jsme si čísla.
Šli jsme na rande, pak znovu a znovu. Brzy přišly společné víkendové výlety a nakonec jsme se sestěhovali. O ruku mě požádal v nádherném prostředí – u jezera, za slunečného květnového dne. Bylo to dokonalé. Klekl si a navlékl mi prsten. V tu chvíli jsem se cítila jako nejšťastnější žena na světě. Michala jsem hluboce milovala a byla jsem přesvědčená, že on miluje mě.
Blížil se náš velký den
Přípravy na svatbu trvaly necelý rok. Maminka byla nadšená, tatínek si držel spíš odstup – ale věděla jsem, že má radost. S Michalem jsme si rozdělili, kdo co zařídí, protože seznam úkolů byl dlouhý. Nemohla jsem uvěřit, že se to skutečně děje, a že už brzy půjdu k oltáři. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného.
Víte, nejsem žádná velká krasavice. Muži si mě většinou moc nevšímali – spíš mě brali jen jako dobrou kamarádku. Jenže já nechtěla být jen kamarádka. Chtěla jsem to, co všichni – lásku a porozumění.
Když se v mém životě objevil Michal, považovala jsem ho za dar z nebes. Všechno nasvědčovalo tomu, že to se mnou myslí vážně. Jenže čím víc se blížilo datum svatby, tím byl odtažitější. Mluvili jsme spolu méně, často působil nepřítomně. Připisovala jsem to stresu ze svatby. I já byla nervózní, jen jsem si říkala, že každý z nás to prožívá jinak.
Cítila jsem, že něco není v pořádku
V den svatby ve vzduchu viselo něco zvláštního. Když jsem s Michalem stála u oltáře, slyšela jsem v hlavě hlas, který mi říkal: „Holka, uteč.“ Michal se na mě ani nepodíval. Řekli jsme si ano, ale necítila jsem žádnou výjimečnost té chvíle. Bylo to pro mě šokující – až dosud jsem věřila, že jsme dvě poloviny jednoho celku, spřízněné duše.
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Když obřad skončil, šla jsem kolem sakristie a zaslechla Michalova kamaráda Jakuba. „Kámo, nemůžu uvěřit, že jsi to udělal. Vždyť sis ji ani nechtěl brát.“
„Po tom neštěstí jsem ji nemohl opustit, bylo mi jí líto,“ odpověděl můj čerstvý manžel.
„Ty jsi fakt vůl! Proč být s někým, koho nemáš rád?“
„Asi by se zhroutila...“
Zatočila se mi hlava. Podlomila se mi kolena a málem jsem upadla. Ani nevím, jak jsem se dostala z kostela do auta, které nás vezlo na hostinu. Měla jsem pocit, že se dusím. Bylo to jako zlý sen – jenže skutečný...
Nemohla jsem tomu uvěřit
Hostinu jsem přežila s úsměvem, který mě stál spoustu sil. Musela jsem se tvářit, že je všechno v pořádku, i když jsem byla na dně. Pak přišel první tanec – věděla jsem, že bude poslední. Michal se náhle choval mile a přívětivě, ale každý jeho dotek mě pálil.
Vědomí, že si mě vzal z lítosti, bylo k nevydržení. Přesně jsem věděla, o čem mluvil s Jakubem. Před časem jsem měla nehodu. Jela jsem na kole a srazil mě opilý řidič. Měla jsem obrovské štěstí – odnesla jsem si „jen“ zlomenou nohu. Po sádře následovaly měsíce rehabilitace, přesto jsem začala lehce kulhat.
Michal to všechno zvládl se mnou, bez řečí se ujal role opatrovníka. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Netušila jsem, že se před nehodou chtěl rozejít. Kdyby se to nestalo, žádná svatba by nebyla. Nedokážu slovy popsat, co jsem tehdy cítila.
Požádala jsem o rozvod
Trvalo mi pár dní, než jsem mu řekla, že jsem slyšela jeho rozhovor s Jakubem. Přijal to klidně, skoro jako by to čekal. „Promiň,“ řekl, ale nic víc nedodal. A tak jsme se rozvedli. Rodina a přátelé se ptali, co se stalo, ale já neodpovídala. Nebylo mou povinností něco vysvětlovat. Snažila jsem se dát znovu dohromady svůj život. Díky terapii jsem pochopila, že jsem dost dobrá taková, jaká jsem – a že to nebyla moje vina. Je to pravda: nejsem zodpovědná za chování druhého člověka ani za jeho emoční nezralost.
Pocity viny vystřídalo znechucení. Michal neměl odvahu být upřímný. Předstírat z lítosti roli milujícího partnera je kruté. Místo zlosti jsem cítila úlevu, že pravda vyšla najevo tak brzy – a ne třeba po letech. Michal se mi u rozvodu ani nedokázal podívat do očí. Nejsme v kontaktu. Poslal mi jednu zprávu, ale neodpověděla jsem mu.
Vím, že v životě potkám různé lidi – a určitě budu příště opatrnější. Když míjím „náš“ kostel, vybaví se mi vzpomínky, které nejsou příjemné. Potrvá ještě dlouho, než budu připravená na vztah. Teď se soustředím na sebe a na to, abych se dala do kupy, to je moje priorita...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
