
Klára byla nadšená z nového přítele a ignorovala, že ji kamarádky před ním varovaly. Myslela si, že prostě jen žárlí. Klářin první výlet s přítelem ukázal, že měly pravdu.
Moje kamarádky ho už od začátku neměly rády. „To není chlap pro tebe,“ říkala mi Dagmar. „Je to blbec, sobec a sebestřednej frajírek,“ tvrdila Kamila.
Ale já je neposlouchala. Myslela jsem si, že mi prostě závidí. Můj nový přítel Patrik je přece skvělý! Je vysoký, vysportovaný, pohledný a mužný. No a co, že má trochu velké ego... Který chlap ho nemá, že?
Vyrazili jsme na výlet
Patrik přišel s nápadem, že pojedeme do Krkonoš. Čekal nás první společný víkend mimo město – zatím jsme spolu chodili jen pár týdnů a ještě jsme nikam necestovali. Byla jsem zvědavá, jak nám to půjde jen ve dvou, bez pohodlí města. Snila jsem o tom, že si uděláme hezký výlet, budeme si užívat výhledy a líbat se při západu slunce.
Brzy mi došlo, že Patrik si výlet představuje úplně jinak. Vyběhl do kopce jako srnka, přeskakoval kameny i kořeny, jako by závodil s časem. Výhledy ho vůbec nezajímaly – šlo mu jen o to, aby si co nejvíc sáhl na dno. Já za ním sotva klopýtala.
„Můžeme si chvilku odpočinout?“ prosila jsem po hodině zběsilého pochodu.
Nechal mě tam
„Pojď, je pozdě, musíme dojít na chatu co nejdřív,“ odpověděl otráveně.
„Já už nemůžu...“ vydechla jsem a sedla si na kámen. Nohy mě bolely jako čert, bez pauzy bych už neudělala ani krok.
Podíval se na mě s lítostí. Pak řekl: „Víš co? Nemá smysl se takhle trápit. Půjdeme každý sám. Stezka je vyznačená, nemůžeš zabloudit. Sejdeme se nahoře.“
„Počkej!“ volala jsem za ním, ale ani se neohlédl a zmizel mi z dohledu. Bylo mi hrozně. Jak mě tam mohl nechat? Seděla jsem asi čtvrt hodiny a pak jsem se s vypětím všech sil zvedla. Batoh byl těžký jako olovo a já si připadala opuštěná a zrazená. A aby toho nebylo málo, najednou se zatáhla obloha a přišel studený vítr. Spustil se prudký liják.
„Paráda...“ zavrčela jsem a rozhlížela jsem se, kam se můžu schovat. Déšť byl tak hustý, že nebylo vidět na krok. Měla jsem pocit, že když udělám ještě jeden krok, sjedu z prudkého svahu dolů.
Je to blbec
Začínala jsem se opravdu bát. Sáhla jsem po mobilu, že si zavolám pomoc – a zjistila jsem, že je úplně vybitý. Patrik na něm celou cestu vlakem poslouchal hudbu a nic mi neřekl. „Do háje, Patriku!“ zakřičela jsem do vichřice, částečně abych sebrala odvahu, částečně abych se vyřvala.
Vytáhla jsem z batohu pláštěnku, schoulila jsem se pod zakrslý stromek a čekala. Doufala jsem, že se pro mě vrátí. Nebo že aspoň pro mě někoho pošle. Čekala jsem zbytečně. Utekla hodina. Pak druhá. Nikdo nepřišel. Došlo mi, že jsem na to úplně sama.
Naštěstí déšť nakonec ustal a mezi mraky vykouklo slunce. Promáčená a prokřehlá jsem pokračovala v cestě. Chtěla jsem se co nejrychleji dostat na chatu a do sucha.
Kamarádka měla pravdu
Došla jsem tam těsně před západem slunce. Shodila jsem ze sebe batoh a začala hledat Patrika. Seděl v jídelně a byl obklopený třemi turistkami. Všechny mu visely na rtech. Mě si ani nevšiml. „Víš co, lásko? Kamila měla pravdu,“ řekla jsem klidně.
Trhl sebou. „Aha... tys to zvládla,“ vykoktal.
„Nechal jsi mě samotnou v lese. Nevrátil ses, když přišla bouřka. Ani jsi nezavolal pomoc. Jsi hajzl. Fakt ukázkovej...“
„No tak, miláčku, nedělej scénu. Myslel jsem, že jsi to vzdala a odjela vlakem domů,“ zamumlal, ale mluvil víc k těm holkám než ke mně. Ty už se ale na něj dívaly zhnuseně. „Má pravdu, jsi fakt hajzl,“ řekla jedna z nich. „Pojďte, holky. Proč jsme se s ním vůbec bavily?“ Vstala, objala mě kolem ramen a řekla: „Pojď, převlékneš se do suchého a dáme si horký čaj s malým rumem. A rozhodně ne s tímhle ubožákem!“ dodala s rošťáckým úsměvem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].