
Aneta po rozvodu hledala nového partnera. Jenže marně. Lepili se na ní samí povrchní frajeři. Poslední objev je ale přeci jen trochu jiný...
Rozvod. Prohra? Ne, nebudu nostalgická a negativní. Je to nový začátek. Šance zažít ještě motýly v podbřišku. Možnost být zamilovaná.
Doteď jsem měla jen samou starost a povinnosti
Vdávala jsem se příliš brzy. Hned jak mě bylo osmnáct. V posledním ročníku učebního oboru jsem potkala Marka a rodiče mi mohli sebevíc radit. Já je neslyšela. Měla jsem svou hlavu. Byla jsem zamilovaná až po uši a jediné, co jsem chtěla byl život s Markem. Já prodavačka, on zedník. Oba pracovití a na svůj věk mentálně vyspělí.
Začali jsme žít u mé babičky. Brzy se nám narodila dvojčata a za pár let ještě syn. Nebyli jsme vzdělaní, ale přirozeně inteligentní. Uměli jsme si spočítat, co je pro nás výhodné a jak si žít dobře. Marek si udělal živnostenské oprávnění a začal podnikat. Rekonstruoval bytová jádra v panelových domech. Jak jsem později zjistila, staral se i o majitelky oněch bytů, aby sexuálně nestrádaly.
Tvrdý pád na dno a do reality
Na to, že jsme na dnešní poměry byly děti, když jsme se brali, nám manželství vydrželo dvacet pět let. Děti vylétly z rodinného hnízda a já už dál manželovy nevěry přehlížet nedokázala. Obzvláště, když si vybíral milenky, které byly pod moji úroveň. Rozvod. Pár měsíců jsem se z toho psychicky dostávala, zařídila si malý byt v centru města a hned jak to šlo jsem naskočila na internetové seznamky.
Měla jsem profil na několika seznamkách a randila jak o život. Jenže časem jsem začala být docela unavená ze stejného typu mužů, kteří se se mnou chtěli seznámit. Na seznamkách jsme všichni použití. Všichni rozvedení nebo s nějakou chybou, která nás vrátila na trh volných lidí. Taková skupina lidí z druhé ruky. A moji potenciální partneři byli do jednoho povrchní borci. Tak se alespoň viděli a tak se prezentovali.
Muž s povahou jak z minulého století
A pak mi přišel vzkaz od muže, který si dal práci napsat hezký text bez jediné chybičky, plný pozitivní energie a nadhledu. Zaujalo mě to na první přečtení. O to víc jsem se těšila na setkání. A nemýlila jsem se. „Dobrý den, Anetko, jmenuji se Petr a děkuji, že jste přijala moje pozvání,“ lehce se uklonil při pozdravu. Dostala jsem květiny, Petr mi pomohl svléknout kabát, pomohl mi usadit se a zaplatil útratu. Při rozloučení mi zdvořile poděkoval za hezký večer a než jsem dorazila domů, přišla mi zpráva, kde mi ještě jednou poděkoval a doufal v další setkání.
Petr dorazil v košili a společenských kalhotách. Mluvil s jistou noblesou, ač pracoval jako pekař. Petr byl přirozeně empatický. Jeho rodiče odvedli dobrou práci a svého syna vychovali do galantního muže . Zítra máme další rande a já se těším jako malá holka. Konečně mám šimrání v podbřišku. Konečně cítím, že by Petr mohl být ten pravý. Konečně věci běží přirozeně a nenuceně. Tak, jak to má být.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].