Facebook
Instagram
Zbyněk až příliš pozdě pochopil, že jeho manželka je zlá žena. Neustále ho sekýrovala a nebrala na nic ohled. Řekl si, že v manželství vydrží do té doby, než jejich dcera dospěje a bude mít svůj život. Pak požádal o rozvod.
Většina žen má v sobě zakódovanou pomstychtivost, ale ta moje překročila všechny hranice. Nejdříve mi zničila nervy, pak mě připravila o všechno, co pro mě mělo nějaký význam. Ona tomu říká spravedlnost, já tomu říkám pomsta. Opravdu nevím, jak jsem s touto ženou vydržel 26 let.
Láska netrvá věčně
Nejprve to bylo bezhlavé zamilování, pak přišla láska. Ta se postupem času změnila v návyk, až nakonec nezbylo nic. Věčná láska? Život není pohádka o princezně a rytíři. Svoji ženu už dávno nemiluji.
Spousta lidí si možná pomyslí, že je to ode mě podlé, ale všichni ti kritici by si měli nejdřív sáhnout do vlastního svědomí. Pravdou je, že většina manželství drží pohromadě jen ze zvyku. Taková je lidská povaha – za každou cenu se držíme toho, co známe, protože se to zdá být bezpečnější.
Není to tak, že by se mi něco najednou rozleželo v hlavě. Mám pocit, že Marianna (50) udělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabila city, které jsem k ní choval. Nemůžete milovat ženu, jejímž oblíbeným koníčkem je rozkazování...
Kdybych ji měl popsat dvěma slovy, řekl bych, že je zlá a despotická. Všechno musí být podle ní, a když se odvážím vyjádřit svůj názor, rozpoutá divokou hádku. Řekne „skoč“ a já se nemám ptát proč, ale jak vysoko. Nezajímá ji, jestli mám sílu nebo chuť. Stala se manažerkou mého času, a já jejím otrokem. Takovou osobu nelze milovat...
Snažila se mě ovládat
Nepamatuji si přesně, kdy začala ukazovat svou pravou tvář. Určitě to bylo až po svatbě. Vzpomínám si na jeden listopadový den. Byl jsem pověřen opravou vážné poruchy vodovodní sítě. Domů jsem se vrátil po sedmé večer, hladový a naprosto vyčerpaný. Než jsem si stačil sundat boty, nařídila mi uklidit sklep.
„Dej mi pokoj. Vidíš přece, kolik je hodin,“ řekl jsem. „Postarám se o to v sobotu.“
„Samozřejmě, cokoliv po tobě chci, na to nikdy nemáš čas,“ rozčílila se. „Pořád musím poslouchat tvoje výmluvy...“
„Nevím, o jakých výmluvách mluvíš. Určitě mi nemůžeš vyčítat, že zanedbávám své povinnosti.“
„Když jsi tak skvělý chlap, tak tě prosím, abys uklidil ve sklepě.“
„Proč je to tak důležité, že to nemůže počkat?“
„Děláš si legraci? Vánoce jsou za dveřmi! Jak se mám dostat ke stromečku a ozdobám, když všude leží tvé harampádí?“
„Marianno, je listopad. Nic se nestane, když úklid odložíme na sobotu. Možná tě to překvapí, ale teď bych se radši vykoupal, najedl a šel spát.“
„No, jestli je to tak, udělej si večeři sám!“ zakřičela a hodila do smetí večeři, která na mě čekala.
Několik dní se mnou nemluvila. Dobrá nálada se jí vrátila poté, co jsem uklidil ten zatracený sklep, do kterého se podívala až v polovině prosince.
Myslím, že právě po této konverzaci (protože to ještě nebyla hádka) se takové chování stalo její rutinou. Začala všechno vymáhat křikem a každé odmítnutí ji přimělo, aby mě „trestala“. Když jsem se odvážil oponovat, nastolila tichou domácnost, přestala pro mě vařit a nechala mě spát na gauči. Vůbec ji nezajímalo, že se na to všechno dívá naše dcera...
Čekal jsem, až dcera dospěje
Už dávno jsem se chtěl rozvést, ale neudělal jsem to jen kvůli naší dceři. Sám jsem vyrůstal v neúplné rodině a vím, jak těžké to je. Nemohl jsem jí připravit stejný osud. Kromě toho otcové jen zřídka dostávají dítě do péče a kdybych ji nechal s tou furií, mohla by si na ní začít vybíjet svůj hněv. Ne, prostě jsem to nemohl udělat.
Všechno se změnilo, když dcera dokončila střední školu. Šla na univerzitu a našla si práci v call centru. Pronajala si byt se svým přítelem a stala se nezávislou. Marianna jí to nechtěla dovolit. „Zakazuji ti to! Slyšíš mě?“ křičela, ale naše tvrdohlavá dcera si stála za svým. Když opustila rodné hnízdo, neměl jsem žádný důvod, proč dál setrvávat v tomto nemocném manželství.
Začal jsem hledat místo k bydlení. Našel jsem cenově dostupný malý byt k pronájmu a podepsal smlouvu. Téhož dne jsem Marianně řekl, že se chci rozvést. Očekával jsem velkou hádku, ale kupodivu se to nestalo.
„O čem to mluvíš, Zbyňku? Rozvod? Jsme manželé už tolik let a máme se spolu tak dobře...“ pronesla nešťastně.
„Ne, Marianno. Tobě je dobře. Tobě je dobře, protože máš po ruce elektrikáře, instalatéra, nosiče a řidiče na každé zavolání. A taky sloužím jako boxovací pytel pro tvé frustrace. Jednou v životě buďme k sobě naprosto upřímní - naše manželství už dávno neexistuje. Ani si nepamatuji, kdy jsme spolu naposledy spali. Spojovala nás jen dcera a ta je už dospělá.“
„To se prostě se jen tak odstěhuješ?“
„Ano. Vezmu si jen nejpotřebnější věci. Pro zbytek se vrátím, až se v novém bytě zabydlím.“
Když pochopila, že to myslím vážně, rozplakala se. Prosila mě, abych neodcházel. Slíbila, že se změní, ale já byl neoblomný. Věděl jsem, že to jsou falešné slzy. Marianna se prostě bála zůstat sama, ale to nebyl můj problém. Každý má, co si zaslouží.
Překvapila mě její zlomyslnost
Pronajatý byt byl malý, ale domluvil jsem se s kolegou z práce, že si něco můžu uskladnit v jeho garáži. Asi dva týdny po odstěhování jsem se vrátil pro věci, které jsem nechal doma. Měl jsem několik sad nářadí, spoustu rybářského vybavení, nafukovací člun, stan, kolo a pár osobních věcí. Schválně jsem si vzal volno, abych to vyřídil, když bude Marianna v práci. Chtěl jsem se vyhnout hádkám.
Šel jsem rovnou do sklepa, ale uvnitř byly pouze zavařeniny. Nebylo tam nic, co by mi patřilo. V bytě to vypadalo stejně – ve skříních byly jen manželčiny věci. Byl jsem vzteky bez sebe. Vytáhl jsem telefon a zavolal jí.
„Můžeš mi říct, co se stalo s mými věcmi?“ zeptal jsem se, když to zvedla.
„Nemám tušení, o čem mluvíš,“ předstírala.
„O prutech, stanu, člunu a všech věcech, které mi patřily.“
„Ach tak. Všechno jsem to prodala.“
„Cože jsi udělala? Neměla jsi na to právo!“ vztekal jsem se.
„Ano, měla. Ty věci jsi koupil po svatbě, takže byly stejně moje jako tvoje. Tomu se říká spravedlnost.“
„Víš co? Věděl jsem, že jsi špatný člověk, ale takovou podlost jsem od tebe nečekal!“
Zavěsil jsem. Neměl jsem chuť dohadovat se s ní.
Poradil jsem se s právníkem. Ale abych hájil svá práva, musel bych podat žalobu, a na to opravdu nemám chuť. Stačí mi, že se s ní brzy setkám u rozvodu. Ať si užívá svou „spravedlnost“. Já si brzy budu užívat svobodu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
