Facebook
Instagram
Pan Tomáš s údivem přihlížel sousedské hádce, kterou rozpoutala jeho manželka. Šlo o nějaké staré závěsy, které prý ukradla jejich sousedka. Podle Tomáše by bylo lepší se v tom nevrtat, ale jeho manželka si to nenechala vymluvit.
Moje manželka Irena (71) se vrátila domů ve špatné náladě. Nejprve se ozvalo hlasité vrzání klíče otáčejícího se v zámku, pak rána, jak prudce zavřela dveře. Její boty dopadly na podlahu s hlučným třeskem. Jedna se dokonce kutálela po chodbě.
„Co se děje?“ zeptal jsem se překvapeně.
Byla rozzuřená a na mou otázku neodpověděla hned...
Manželka byla hodně naštvaná
V takových situacích nemá smysl ji popohánět. Je lepší trpělivě počkat, až sama rozhodne, že už je čas na vysvětlení. Tím se sice udržuje napjatá atmosféra, ale nechci riskovat, že ji ještě víc rozčílím.
„To je neuvěřitelné! Prostě neuvěřitelné!“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se s obavami, jestli jsem to nebyl já, kdo ji tak rozzlobil.
„Co se stalo? Tohle jí neprojde! Zavolám policii. Nikdy jí to neodpustím!“
„Koho myslíš a co jí neodpustíš?“
„Ta ženská z přízemí mě okradla!“
„Co ti ukradla?“
„Závěsy!“ odpověděla a já instinktivně otočil hlavu, abych zkontroloval naše okna. Všiml jsem si, že všechny závěsy visí na svém místě.
„Ale ne tyhle! Ty, které jsem před časem dala do sklepa. Víš, ty staré...“
„Vlezla nám do sklepa?“
„Ne, to ne. Prostě jsem všechno dala do krabice, kterou jsme nechali u vchodu do našeho sklepa. Před pár dny jsem zjistila, že ta krabice je prázdná. Říkala jsem ti o tom. Nepamatuješ si?“
Musím přiznat, že si tu konverzaci nepamatuji. Na svou obranu dodávám, že moje žena mi vypráví o spoustě věcí, které nejsou důležité. Pro naše společné dobro většinou poslouchám jen jedním uchem.
Řekla mi, co viděla
Byla tak rozrušená, že jsem se musel soustředit na každé její slovo. Vyprávěla mi, jak právě narazila na naši sousedku z přízemí, ženu, kterou ostatní obyvatelé domu příliš neměli v lásce. Irena ji pozdravila a šla dál, ale koutkem oka si všimla tašku, kterou sousedka nesla. A pak je uviděla – naše závěsy!
„Byly pomačkané, stlačené a nacpané do nákupní tašky. Spolu s hromadou papírů a nějakým odpadem. Nesla je rovnou do popelnice!“
„Jsi si jistá, že byly naše? Možná ses spletla...“
Moje žena trvala na tom, že je dokonale poznala. Ujišťovala mě, že to byl přesně ten samý vzor a látka, kterou máme doma. Po chvilce přemýšlení přišla na způsob, jak vše vyřešit.
„Půjdu k popelnici a podívám se, co je uvnitř té tašky!“ vykřikla.
Snažil jsem se ji zastavit, ale marně. Když si Irena něco umane, nic ji nezastaví. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo stát u okna a sledovat její počínání zpoza záclony. Musím přiznat, že moje žena byla plná odhodlání.
Šla přímo k cíli, nezastavila se ani na okamžik, neohlížela se kolem. Došla k popelnici, postavila se na špičky a chytila sousedčinu tašku. Když ta praskla, vytáhla z ní kousek špinavého závěsu a odstřihla ho nůžkami, které si vzala s sebou. Hrdá na svůj úlovek se vrátila do bytu.
„Podívej, to je moje!“ oznámila triumfálně. „Říkala jsem ti to!“
„Dobře, ale zamysli se... Proč by kradla tvoje staré závěsy? A proč by je pak vyhazovala?“
„Ach, nevíš, jací lidé dokážou být! Vezmou cokoliv, pokud je to zadarmo. Nejdřív je vzala z chamtivosti, pak zjistila, že je nepotřebuje...“
Nechtěl jsem se do toho zapojit
„Ale co když měla stejné?“ zeptal jsem se nesměle.
„Nebuď tak naivní! Nikdo mě nebude okrádat. Zanesu jí ten kousek!“
„Ireno...“ povzdechl jsem si rezignovaně.
„Co je?“
„Nech to být. I kdyby to byl tvůj závěs, nestojí to za to. Jen to způsobí problémy.“
„Půjdeš se mnou?“ zeptala se rázně.
Když jsem slyšel její úmysly, věděl jsem, že se toho nemohu účastnit. Chtěl jsem ji prostě nechat být a předstírat, že je vše v pořádku. Pak mi ale došlo, že bude lepší mít ji pod dohledem. Takže jsem stál v otevřených dveřích našeho bytu. Nemusel jsem natahovat uši, byla to hodně hlučná situace...
Moje žena si nebrala servítky
„Omlouvám se, ale ten závěs je můj! Odkud jste ho vzala a proč jste ho vyhodila?“ spustila na sousedku. „Měla jsem ho ve sklepě v našich krabicích. Vy jste si ho prostě přivlastnila. To je krádež!“
„Já jsem nikomu nic neukradla!“ odpověděla po chvíli sousedka.
„Opravdu? Tak co to tu držím? Můj vlastní závěs, který jsem osobně vytáhla z popelnice!“
„Paní, jste úplně mimo! Vždyť to je můj závěs! Co vám je? Proč lezete do cizích odpadků?“
„Ne do cizích, do vašich. A tohle jsou moje závěsy!“
„A odkud jsem je jako měla ukrást?“
„Říkám vám, že ze sklepa. Nechala jsem je v krabicích na chodbě.“
„Už dlouho vím, že máte zaneřáděnou chodbu, ale ničeho jsem se tam nedotkla. Nechte mě na pokoji, ženská!“ rozčílila se sousedka.
„Mějte alespoň trochu slušnosti a přiznejte to!“
„Nikdy! Pořád se do všech navážíte a teď jste úplně přišla o rozum. Jste blázen!“
Takovou scénu jsme tu ještě nezažili
Hádka se opravdu rozjela. O chvíli později se ozval i mužský hlas a já neměl na výběr – musel jsem dolů. Jakmile jsem se objevil, sousedčin muž, jenom ve spodním prádle a tričku bez rukávů, se na mě vrhl. Začal mě strkat a nadávat mi. Naštěstí byl o dost menší než já, takže si netroufl zajít příliš daleko. Snažil jsem se zachovat klid a po chvíli se mi podařilo Irenu odtamtud dostat. Vrátili jsme se do bytu a zamkl jsem dveře, ale všichni sousedé už věděli, co se stalo.
„Věřil bys tomu?“ opakovala Irena a utírala si oči plné slz. „Úplná ostuda. Před očima všech sousedů!“
„Mohla sis tu návštěvu odpustit.“
„Takže naznačuješ, že si za to můžu sama?“
„Někdy je rozumnější nechat to být.“
„Na čí straně vlastně jsi?“
„Na tvé... Na tvé a našeho klidu!“
Někdy narazíte na lidi, které nemůžete porazit, přesvědčit ani zahanbit. V takových případech je nejlepší se jim vyhnout, pokud je to jen trochu možné. To si myslím a nestydím se za to. Kdyby nám někdo ukradl ze sklepa kolo, jasně, museli bychom reagovat. Ale dělat aféru kvůli nějakým starým závěsům?
Sousedi o nás mluvili dlouho
Irena na vlastní kůži zažila, jak přesná byla má slova, protože sousedka z přízemí o ní dlouho šířila různé drby. Vyprávěla ostatním, že moje žena prohrabává odpadky, špehuje lidi a obviňuje je z přivlastňování cizích věcí. Většina obyvatel domu tomu nevěřila, protože dobře znali onu drbnu, ale našli se i tací, kteří se nám začali vyhýbat.
Irena několikrát plánovala sejít dolů a pohádat se s ní, ale vždy se mi ji podařilo přesvědčit, aby to nechala být. Nakonec to vzdala a celá aféra postupně utichla. Nicméně, vztahy se sousedy z přízemí se už nevrátily do normálu. Když se setkáme na schodech, děláme všechno pro to, abychom se vyhnuli jeden druhému. Vyhýbáme se očnímu kontaktu, předstíráme, že nám na ničem nezáleží, ale ve skutečnosti obě strany cítí napětí. Když jdu ven, stydím se a mám pocit, že na mě pořád někdo kouká.
Vše se to stalo před dvěma lety. Zmiňuji se o tom až teď, protože před pár dny jsme uklízeli náš sklep. Ty vzpomínky mi se vrátily, když Irena v jedné z krabic objevila věci, které tam neměly být. Ze dna krabice vytáhla závěsy. Podívala se na ně, pak na mě, a já neřekl ani slovo. Irena se jen hloupě usmála a požádala mě, abychom o tom už nikdy nemluvili.
Zůstal jsem ticho jako myš, ale musel jsem někomu vyprávět tenhle absurdní příběh. Proč? Protože jsem chtěl zdůraznit, že jsem měl pravdu. Někdy opravdu nemá smysl ztrácet hlavu kvůli hloupostem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
