Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Koupě nového bytu měla být začátkem klidné životní etapy, jenže radost rychle překazil neustálý cigaretový dým od sousedky. Místo aby Petr situaci řešil z očí do očí, pustil se do dětinského boje. Netušil však, že sousedka zná jeho největší tajemství, a jeho pokus o odplatu se tak proměnil v absolutní ponížení.
Když jsem po třech letech hledání, prohlídek a nekonečného papírování s bankou konečně dostal klíče od svého nového bytu, měl jsem pocit, že jsem vyhrál v loterii. Byla to novostavba v klidnější části města, byt 2+kk s obrovským balkonem, který lemoval celou délku obývacího pokoje i ložnice. Představoval jsem si, jak tam budu v létě pít ranní kávu, číst si knížky a užívat si klid po náročných pracovních dnech. Celý byt voněl novotou, dřevem a čerstvou výmalbou. Byla to moje svatyně. Můj osobní prostor, do kterého mi nikdo nebude mluvit a kde budu mít konečně absolutní klid.
Radost z nového bytu netrvala dlouho
Tato idyla mi vydržela přesně čtyři dny. Pátý den ráno, byla sobota, jsem se probudil s pocitem, že ležím v zakouřené hospodě čtvrté cenové kategorie. Otevřel jsem oči a instinktivně se nadechl. Do nosu mě udeřil ostrý, štiplavý a neuvěřitelně těžký zápach cigaretového kouře. Vycházel z pootevřeného francouzského okna v ložnici. Rychle jsem vstal a vykoukl ven. Na vedlejším balkonu, který od toho mého dělila jen tenká přepážka z mléčného skla, stála žena. Mohlo jí být něco přes čtyřicet, na sobě měla saténový župan, v jedné ruce kávu a ve druhé cigaretu, ze které zrovna vyfoukla obrovský oblak šedého dýmu. Ten se ladně vznesl, překonal skleněnou bariéru a neomylně zamířil přímo do mé ložnice.
„To snad není pravda,“ zamumlal jsem si pro sebe a prudce jsem zabouchl okno. Myslel jsem si, že je to jen náhoda. Že si třeba zapálí jen ráno ke kávě a pak bude klid. Jak moc jsem se mýlil, jsem zjistil hned ten samý den večer, a pak znovu v neděli, v pondělí a vlastně každý další den. Moje sousedka byla náruživá kuřačka. Nekouřila jednu nebo dvě cigarety denně. Kouřila v pravidelných intervalech, možná každou hodinu. Zvuk jejího zapalovače – to charakteristické kovové cvaknutí a následné zasyčení plamene – se stal mým osobním budíčkem i ukolébavkou.
Moje tichá a dětinská válka
Moje přítelkyně Klára, která u mě trávila víkendy, mi hned první týden řekla tu nejlogičtější věc na světě. „Zlato, prostě za ní běž, zazvoň a slušně ji popros, jestli by nemohla kouřit na druhé straně balkonu nebo si aspoň dávat pozor, když máš otevřené okno. Lidé se dají domluvit.“
Ale já jsem nechtěl. Nesnáším konflikty, neumím jednat s lidmi napřímo a představa, že klepu na dveře cizí ženské a poučuji ji o tom, co smí a nesmí dělat na svém vlastním zaplaceném balkoně, mi naháněla hrůzu. Místo toho jsem se rozhodl, že jí to znechutím tak, aby s tím přestala sama. Zvolil jsem cestu pasivní agrese, o které jsem byl tehdy přesvědčen, že je geniální. Dnes už vím, jak neskutečně dětinské to bylo.
Začal jsem zlehka. Kdykoliv jsem uslyšel cvaknutí zapalovače, okamžitě jsem vyběhl na balkon a začal hlasitě a teatrálně kašlat. Kašlal jsem tak mocně, až mě z toho bolelo v krku. Doufal jsem, že jí dojde, jak moc mě její zlozvyk obtěžuje. Ignorovala to. Přes mléčné sklo jsem viděl jen její rozmazanou siluetu, která se ani nepohnula. Prostě tam dál stála, potahovala a vyfukovala ty své jedovaté mraky.
Rozhodl jsem se tedy přitvrdit. Koupil jsem si obrovský průmyslový ventilátor. Nebyl zrovna levný a v mém moderním obýváku působil jako pěst na oko, ale měl neskutečný tah. Postavil jsem ho na balkon, namířil ho přesně na mezeru nad skleněnou přepážkou a zapnul ho na nejvyšší výkon pokaždé, když si šla zapálit. Ventilátor hučel jako startující letadlo a vytvářel takový průvan, že to muselo odfouknout i popel z její cigarety. Výsledek? Sousedka si začala stoupat do rohu, kam průvan nedosáhl, a dál si v klidu kouřila.
Ten den, kdy mi došla trpělivost
Moje frustrace rostla. Z bytu, který měl být mým útočištěm, se stalo bitevní pole. Klára ze mě začínala být unavená. Často jsme se kvůli tomu hádali. Vyčítala mi, že jsem posedlý, že nedokážu řešit věci jako chlap, a místo toho vymýšlím nesmyslné pasti na sousedku, kterou ani neznám jménem. Naše hádky byly občas docela hlasité, zvlášť v teplých večerech, kdy jsme měli dokořán otevřená okna, abychom do bytu dostali alespoň nějaký čerstvý vzduch v pauzách mezi kouřením z vedlejšího balkonu.
Jednoho večera, když jsem měl za sebou obzvlášť špatný den v práci, jsem uslyšel to známé cvaknutí. Moje nervy praskly. Vběhl jsem do koupelny, popadl ten nejlevnější a nejagresivnější osvěžovač vzduchu s vůní jakéhosi syntetického citronu, vyrazil na balkon a začal stříkat obrovské dávky chemikálie přímo přes hranu skleněné přepážky. Vzduch se okamžitě naplnil dusivým chemickým smradem, který se mísil s tabákovým kouřem v naprosto toxickou kombinaci.
„Tak co, chutná vám to víc s citronem?!“ zařval jsem přes sklo do tmy. Hlas se mi třásl vztekem a adrenalinem.
Čekal jsem, že na mě začne křičet. Že mi vynadá, nebo že uteče dovnitř. Místo toho se ozval klidný, pobavený a naprosto vyrovnaný ženský hlas.
Její nečekaný protiútok
„Víte, Petře,“ ozvalo se z druhé strany a mně se při vyslovení mého jména zatajil dech. Jak ví, jak se jmenuju? Na zvoncích mám jen příjmení. „Ten citron je sice osvěžující, ale mnohem víc byste potřeboval osvěžit ten váš vztah s Klárou. Včera večer, když plakala v kuchyni a říkala vám, že si není jistá, jestli s vámi chce vůbec někdy bydlet, protože nedokážete dělat žádná kompromisní rozhodnutí, zněla docela zoufale.“
Zůstal jsem stát s nataženou rukou, ve které jsem svíral ten hloupý osvěžovač vzduchu. Srdce mi začalo bušit tak silně, že jsem ho cítil až v krku. Ztratil jsem řeč.
„A mimochodem,“ pokračovala klidně, zatímco jsem přes sklo viděl, jak si znovu potáhla z cigarety. „Ten váš šéf, pan Karas, jak jste se o něm v úterý bavil s kolegou po telefonu? Souhlasím s vámi. To, že vás povýšil jen na zkušební dobu bez přidání peněz, je docela ubohé. Ale upřímně? S tou vaší pasivně agresivní povahou, kterou tu předvádíte s tím větrákem a voňavkami, se ani nedivím, že se bojí svěřit vám vedení týmu.“
Zůstal jsem stát jako opařený
Na balkoně bylo hrobové ticho, rušené jen vzdáleným hlukem aut z ulice. Nemohl jsem se pohnout. Ta žena, ta cizí ženská, kterou jsem se snažil vyštípat z jejího vlastního prostoru, mě právě svlékla donaha. Věděla o mně všechno. Ty tenké zdi a otevřená okna, kterými ke mně proudil její kouř, fungovaly i naopak. Proudil k ní i můj život. Každá hádka s Klárou, každý pracovní hovor, každé moje stěžování si na peníze, na únavu, na to, že si připadám neschopný.
Celou tu dobu, co jsem na ni pouštěl ventilátor a stříkal chemii, ona tiše seděla, kouřila a poslouchala můj život jako nějaký rozhlasový seriál. A soudě podle jejího klidného tónu se u toho docela dobře bavila.
„Já...“ dostal jsem ze sebe přiškrceně, ale nedokázal jsem vymyslet jedinou kloudnou větu. Cítil jsem, jak mi tváře hoří hanbou. Bylo mi neuvěřitelně trapně. Všechna ta hrdost, ten falešný pocit nadřazenosti, že já jsem ten utlačovaný chudák s voňavým bytem, se rozplynul.
„Klidný večer, Petře,“ řekla měkce. Uslyšel jsem, jak dokouřenou cigaretu típla do popelníku. Pak se ozvalo tiché zasunutí francouzského okna a zaklapnutí kličky. Zůstal jsem na balkoně úplně sám, s hučícím ventilátorem a smradem citronového osvěžovače, který mi najednou zvedal žaludek víc než jakýkoliv tabák.
Paranoia v mém vlastním obýváku
Vrátil jsem se do bytu, zavřel okno a pečlivě zatáhl žaluzie. Od toho večera se všechno změnilo. Kouř nepřestal. Sousedka si dál chodila zapálit ve svých obvyklých časech a já to dál cítil, protože okna netěsnila stoprocentně. Ale už jsem nezapínal ventilátor. Nestříkal jsem osvěžovač. Dokonce jsem přestal i kašlat.
Místo toho jsem začal mluvit potichu. Když Klára přišla na návštěvu, neustále jsem ji napomínal, ať ztlumí hlas. Zatahoval jsem závěsy, i když bylo venku krásně. Jakýkoliv důležitější telefonát jsem si chodil vyřizovat do koupelny, která neměla okna ven. Můj vysněný, krásný a drahý byt se stal mým vězením.
Klára ten tlak nevydržela. Po měsíci mi řekla, že se se mnou nedá žít, že jsem paranoidní a že se cítí, jako bychom byli pod neustálým dohledem tajné policie. Rozešli jsme se vcelku v klidu, ale já vím, že sousedka ten rozchod slyšela taky. Nemohla neslyšet, jak si Klára v předsíni balí tašku a říká mi, že potřebuje muže, ne vystrašeného kluka.
Dnes tu bydlím už přes rok. Sousedku občas potkám na chodbě. Je to elegantní žena, vždycky se na mě slušně usměje a pozdraví. Já sklopím oči, zahučím odpověď a zrychlím krok. Z mé ložnice je pořád cítit kouř, ale už s ním nebojuji. Připomíná mi totiž tu nejtvrdší lekci, jakou jsem kdy dostal. Že než začnete s někým válčit, měli byste si být sakra jistí, že na vás nezná žádnou slabinu.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
