Petra (62): Sousedka nemá soudnost. Vadí jí sanitky, protože moc hlasitě houkají

První houkačka sanitky se rozřízla ulicí někdy kolem čtvrt na čtyři. Seděla jsem na plastové židli, kafe už bylo skoro studený a vzduch voněl po rozpáleným asfaltu a přezrálých meruňkách ze sousedovy zahrady.

Pak druhá, třetí. Jedna za druhou, jak kdyby se něco utrhlo.

Nejdřív jsem si myslela, že to je jen další bouračka na té křižovatce u výpadovky na Kolín. Tam se to mele furt. Ale tohle bylo jiný. Ten zvuk byl nervózní, ostrý, jak když někdo škrábe vidličkou po talíři. V hlavě mi šrotovalo, že to asi nebude nic malýho.

A pak se otevřela branka u sousedů.

Mirka (39): Povýšená sousedka nás měla za vesnické balíky, co neznají svět. Jedna věta ji naštěstí umlčela

„Tohle už fakt přehánějí“

Vyšla ven sousedka v tom svým županu, co má vždycky trochu nakřivo zavázaný. V ruce knížku, prst založený mezi stránkama, aby nepřišla o řádek. Pod pergolou jí tikaly hodiny a někde v rohu visel sušák s prádlem, co už bylo tak suchý, že šustilo.

„Tohle už fakt přehánějí,“ řekla místo pozdravu.

Nejdřív jsem myslela, že si dělá srandu. Nedělala.

„Člověk si chce na chvíli sednout, mít klid, a oni tady jezdí jak splašený,“ pokračovala. A přitom se ani nepodívala směrem k silnici. Jako by ty sanitky byly jen otravný hmyz, ne auta, co někam vezou lidi. Cítila jsem, jak se mi začíná dělat špatně.

„Asi se něco stalo,“ řekla jsem. Blbá věta. Samozřejmá. „No právě,“ odsekla. „A musí u toho takhle řvát?“

Dušan (71): Mám na vnuka neskutečnou zlost. Udělal nám ostudu v celé vesnici

Křižovatka, kde to smrdělo benzínem

K večeru jsem tam šla, nemohla jsem jinak. Ta křižovatka byla zavřená, policajti, pásky, a ve vzduchu visel ten těžkej smrad benzínu smíchaný s něčím kovovým. Krev poznáš, i když ji nevidíš.

Na krajnici stála dodávka s promáčklým bokem, sklo vysypaný na zemi jak rozbitej cukr. O kus dál osobák, předek zmuchlanej, jak kdyby ho někdo zkusil složit do kapsy. Někdo říkal, že to bylo hromadný. Že se to tam sesypalo jak domino. Záchranáři běhali, někdo ležel na nosítkách, zakrytý jen napůl. Všude takovej ten nervózní chaos, kdy nikdo nepanikaří nahlas, ale všechno jede na doraz.

A do toho mi v hlavě pořád jela ta věta: „A musí u toho takhle řvát?“

Irena (72): Hlídala jsem dítě mladé sousedky, abych si přivydělala k bídnému důchodu. Nechala jsem se napálit

Papír na úřadě

O pár dní později jsem ji potkala znovu. Tentokrát měla v ruce složku. Čistou, tvrdý desky, papíry srovnaný jak vojáci.

„Podali jsme stížnost,“ řekla skoro hrdě.

„Na co?“ zeptala jsem se, i když jsem to tušila.

„Na ty houkačky. Tohle není normální. Máme právo na klid. Já si tady nemůžu ani číst.“

Chvíli jsem na ni koukala a snažila se pochopit, jestli mi něco uniká. Jestli mi někde neutekl vtip nebo pointa. Neutekl. „A ti lidé?“ vypadlo ze mě. Pokrčila rameny. Fakt jen tak lehce, jako když řešíš, že zítra má pršet. „To je samozřejmě smutný,“ dodala rychle: „Ale přece kvůli tomu nemusí rušit celou ulici.“

Erik (36): Připadám si jako lovná zvěř. Manželka odjela na dovolenou a já se nemůžu zbavit sousedky

Ticho pod pergolou 

Od té doby, kdykoli si sednu ven, slyším ty houkačky jinak. Ne jako hluk. Spíš jako něco, co má smysl, i když je to nepříjemný.

A pak občas vidím ji. Jak sedí pod pergolou, knížku otevřenou, brýle sklouzlé na špičku nosu. Kolem ní ticho, jen listy stromů šustí a někde v dálce štěká pes. A já si říkám, jestli by jí to ticho stálo za to, kdyby jednou ta sanitka jela pomalu.

Bez houkačky. Jen tak, tiše. Nevím, jestli bych chtěla znát odpověď.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].