Facebook
Instagram
Paní Tereza pečuje o svého syna Jakuba, který měl před čtyřmi lety autonehodu. Zatímco jeho nejlepší kamarád tehdy zemřel, Jakub žije...
Stmívalo se a já se pomalu chystala jít ven. Nakoukla jsem ještě do Jakubova (23) pokoje. Ležel v posteli, obklopen pípajícími přístroji a kapačkami. Jako vždy zíral nehybně na zeď. Neměla jsem tušení, co vidí doopravdy. Nebylo možné komunikovat s ním. Od tragické nehody uplynuly čtyři dlouhé roky. Nejprve jsem cítila strach a zoufalství, pak se objevila naděje. A teď... Teď už asi není co očekávat.
Trpím každý den
"Je mi to opravdu líto, ale situace vypadá velmi vážně," oznámil ten den doktor s lítostí v očích. Držela jsem za ruku svého manžela a byla jsem naprosto vyděšená. Nějak mi nedocházelo, co nám muž v bílém plášti vysvětloval.
"Váš syn utrpěl vážná zranění. Měl zlomenou stehenní a holenní kost na jedné noze a kosti na druhé byly úplně rozdrcené. Došlo také k vážnému zranění páteře. Kromě toho má vážně poškozenou hlavu. Záchranáři ho museli na místě oživovat. Byl dlouho v bezvědomí a přišel o velké množství krve. Měl by podstoupit několik chirurgických zákroků. V současné době je jeho stav tak vážný, že prioritou je boj o jeho přežití..."
Více než týden byl Jakub v umělém spánku. Jakmile se jeho zdravotní stav konečně stabilizoval, chirurgové se rozhodli operovat levou nohu. Pravá byla v příliš špatném stavu, aby s ní šlo cokoli dělat. Dívala jsem se na svého malého chlapce, obaleného od hlavy k patě bandážemi, pokrytého modřinami a škrábanci. V hloubi duše jsem byla ráda, že je stále v bezvědomí. Neví, co se stalo, a necítí bolest...
Lékaři měli potíže s jeho probuzením ze spánku. Nakonec otevřel oči a lehce pohnul rukou, ale to bylo vše. Byla jsem zničená a nikdo mě nedokázal v této těžké situaci utěšit. "Musíme být trpěliví," vysvětloval doktor.
"To znamená, že už není žádná naděje? Nedá se nic dělat?" ptala jsem se zoufale. "Děláme, co je v našich silách," doktor byl klidný a profesionální. "Vždy bychom měli mít naději."
Syn se vrátil domů
Po dlouhém pobytu v nemocnici byl Jakub převezen na neurologické oddělení, poté jej převezli na rehabilitační kliniku. Vždy jsme ho s manželem doprovázeli, bez ohledu na to, kolik času a peněz nás to stálo. Vlastně jsem s ním jezdila hlavně já, protože můj manžel musel chodit do práce.
Když se můj syn po více než roce vrátil domů, uvědomili jsme si, že odteď se naše životy opět radikálně změní. Možná navždy. Jakubův pokoj byl přizpůsoben jeho novým potřebám. Tam, kde dříve stál gauč, nyní stojí speciální polohovatelná postel. Starý stůl s počítačem nahradilo lékařské vybavení. Kapačka, různé sáčky a kabely nahradily knihovnu.
Běžná zdravotní péče bohužel nezvládne všechno. Různé věci, jako jsou speciální zařízení, pleny, produkty proti proleženinám, antibiotika a další léky jsme museli kupovat za vlastní peníze. Pouze něco z toho hradilo zdravotní pojištění, ale obvykle jsme nedostali zpátky celou částku.
Den co den mě čeká stejná rutina: probuzení, příprava snídaně pro manžela a pak věnuji veškerou svou pozornost synovi. Uprostřed toho všeho se mi stále daří najít chvíli, abych s ním prostě byla. Vyprávím mu o tom, co vidím za oknem, čtu mu z novin. Informuji ho o tom, co se děje u jeho kamarádů. Ale o jedné věci se nikdy nezmíním. O Láďovi...
Můj syn způsobil autonehodu
V té chvíli jeli spolu, můj syn řídil. Nebyli pod vlivem alkoholu, ale jak to často bývá u mladých lidí – jeli příliš rychle. Policista, s kterým jsme mluvili po incidentu, uvedl, že příčinou tragédie byla právě vysoká rychlost. Jeli více než sto kilometrů za hodinu a počasí ten den bylo hrozné - mrznoucí mrholení. Viditelnost byla omezená kvůli přicházejícímu soumraku. Povrch vozovky byl navíc v hrozném stavu. V zatáčce auto dostalo smyk a následoval náraz do stromu.
Auto bylo úplně zničené. Aby hasiči dostali kluky ven, museli použít speciální vybavení. Láďa zemřel na místě a můj syn zázračně přežil...
O tom všem mu nevyprávím. Nemá tušení, kolik problémů jsme měli s policií a soudem, jakou zkouškou jsme prošli v nemocnicích. Nezmíním, že jsem se setkala s Láďovými rodiči, kteří nás chtěli žalovat. Také mu neříkám, že brzy budeme nuceni přestěhovat se z našeho prostorného a pohodlného domu do malého bytu se dvěma pokoji, protože si už nic víc nemůžeme dovolit.
Lékař doporučil, abychom s Jakubem mluvili jemně a probírali pouze témata, která mu dělají radost. Proto mu vyprávím veselé příběhy, dbám na to, aby můj tón byl jistý a zadržuji slzy, které se mi derou do očí. Nyní mám emoce lépe pod kontrolou, ale začátky byly těžší. Tehdy se mi smutek a utrpení vymykaly spod kontroly, nedokázala jsem je v sobě dusit.
Byla jsem na hřbitově
Postupně si zvykám na současnou situaci, beru ji jako něco normálního. Opět nakupuji ve městě, scházím se s přítelkyněmi u mě doma a dívám se na televizi. Jistě, občas musím zkontrolovat syna, ale mé návštěvy si na to už zvykly...
Nedávno jsem šla na hřbitov. Byla to teprve moje druhá návštěva od nehody. Manžel se na mě díval se soucitem a s obdivem, když jsem si oblékala kabát a řekla, že jdu ven. Připomněla jsem mu, aby za půl hodiny zkontroloval přístroje. A on mi řekl: „Zvládneš to.“ Nakonec se se mnou rozloučil polibkem.
Poprvé jsem se na hřbitov vydala hned po té tragické události. Všude byly svíčky, květiny a mezi nimi fotografie usmívajícího se mladíka s trofejí. Dobře tu fotku znám, mám stejnou. Tenkrát kluci vyhráli zlato ve čtyřhře v tenise. Svou skromnou chryzantému jsem položila vedle těch nádherných kytic a vrátila se domů. Těžko to vysvětlit, ale ta návštěva na mě působila pozitivně. Ulevilo se mi, že tam neleží můj syn. Proto jsem přesvědčila manžela, aby také šel na hřbitov.
„Myslím, že by ti prospělo jít tam. Předstírat, že se nic nestalo, neprospěje nikomu, ani nám, ani Jakubovi,“ vysvětlovala jsem mu. Když se vrátil, byl dojat.
Potkala jsem mámu mrtvého kluka
Když jsem tentokrát navštívila Láďův hrob, stále tam byla spousta věnců a květin. Narovnala jsem růže, které příliš vyčnívaly z vázy. Zvedla jsem ze země spadlou stužku a nakonec zapálila svíčku. Ponořila jsem se do vzpomínek. Asi proto jsem neslyšela kroky. Když jsem zvedla oči, spatřila jsem Láďovu maminku. Její oči vyzařovaly obrovský smutek, což mě vyděsilo.
„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Je dobře, že vás vidím,“ pověděla tiše. „Po tom všem, co se stalo… Byla jsem na dně. Ale tragédie nás zasáhla obě. Slyšela jsem o Jakubovi, o jeho stavu. Dříve jsem plakala, křičela, že to není fér. Ptala jsem se, proč přežil jen on. Žárlila jsem na vás, že stále máte syna. Teď chápu, že jste ho v jistém smyslu také ztratili, stejně jako já ztratila Láďu..." odmlčela se.
"A sama nevím, co je hroznější – navštěvovat hrob vlastního dítěte nebo sledovat, jak dýchá, ale vlastně už tu není... Jsem ráda, že jsme se mohly setkat, protože jsem konečně mohla říct to, co mi leželo na srdci. Myslím, že už necítím zášť...“ dodala.
Se slzami v očích jsem se vrátila domů. Musím přiznat, že měla pravdu – každá z nás oplakává své dítě. Rozdíl je v tom, že ona mohla svého syna doprovodit na poslední cestu a ponořit se do smutku. Já uvízla někde mezi životem a smrtí. Na jedné straně ve mně hoří malý plamínek naděje, na druhé straně mě drtí šedá realita...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
