Facebook
Instagram
Stačilo, aby si Berenika jako dítě sedla na kolo, a hned věděla, co se stane její vášní. Cyklistika byla od té chvíle nedílnou součástí jejího života. Díky ní si našla i první lásku. Krátce před svatbou ale měla ošklivou nehodu.
Kolo bylo vždycky mojí vášní. První jsem dostala, když mi byly čtyři roky. Hned jsem na něj sedla bez pomocných koleček. Tam vznikla ta láska. Kolo se stalo nedílnou součástí mého života. Rodiče mě v mé touze sportovat podporovali. Dostala jsem se téměř na vrchol.
Mojí životní vášní bylo kolo
Pamatuji si na svůj první závod. Bylo mi 6 let, trať měřila 15 km a já obsadila první místo v dětské kategorii. Takový úspěch mě notně povzbudil. Naši mě přihlásili do cyklistického kroužku. Několikrát do roka jsem jezdila na bike tábory, kde jsem sbírala nové zkušenosti.
Neměla jsem oči pro nic jiného. Doma se mi sešla hned tři kola. Každé pro jiný terén. Rodiče na mě byli pyšní. Moc dobře si uvědomovali, jaký talent mají doma. Školu jsem nesnášela, ale musela jsem se snažit, abych se mohla své vášni věnovat. Nepřešlo mě to ani v pozdějším věku. Naopak. Nadále jsem pokračovala v závodění.
Dostala jsem se do skupiny lidí, kteří to měli stejně. Našla jsem v ní dokonce i svého současného přítele. Láďa byl stejný šílenec jako já. S koly jsme se vydávali vstříc novým zážitkům. Uznávám, že někdy šlo o krk. Já brala každou metu jako novu výzvu. Pořád jsem chtěla posouvat svoje limity.
Jízda z namrzlého kopce se mi krutě vymstila
Po pěti letech mě Láďa požádal o ruku. Svatbu jsme chtěli do roka a do dne. Vycházelo to na zimu. Do té doby jsme před sebou měli několik závodů. Jednou jsme si vyjeli na dovolenou do hor. Já se ráno probudila dřív než Láďa, a tak jsem vzala kolo a šla se projet. Šlapalo se mi krásně. Místy to sice klouzalo, ale to mě nemohlo odradit.
Vyšlápla jsem kopec s poměrně velkým převýšením. Na vrcholu jsem si užívala rozbřesk. Po několika minutách jsem se vydala na cestu zpět. Z kopce to hodně klouzalo. Mělo mě to varovat, ale to bych nebyla já. Adrenalin mě poháněl vražednou rychlostí kupředu. V polovině kopce se mi kolo smeklo.
Letěla jsem přes řídítka a ve vysoké rychlosti narazila do stromu. Vůbec jsem se nemohla zvednout, ležela jsem tam snad hodiny, než jsem bolestí a šokem omdlela. Probudila jsem se v nemocnici. Cítila jsem všechno. Až na nohy. ,,Proč necítím nohy?“ začala jsem hystericky křičet.
Zůstala jsem odkázaná na invalidní vozík
Láďův lítostivý výraz mě vyděsil. ,,Zlato, poranila sis míchu,“ řekl a těžce polkl. ,,Co to znamená?“ vyděsila jsem se. ,,Už nikdy nebudeš chodit,“ dodal Láďa a propukl v pláč. ,,Ne, ne to není možné. Já přeci musím chodit..,“ lapala jsem po dechu.
,,Mohla jsi tam umřít, chápeš to vůbec? Proč jsi lezla na zmrzlý kopec?“ vyčítal mi. V ten moment jsme ho vyhodila. Po čase jsem se vrátila domů. Jenže ne po svých. Jsem navždy upoutána na invalidní vozík. Láďa se pořád tak snaží, až jsem ho začala nesnášet.
Je po všem. Už nikdy nesednu na kolo a jen tak se neprojedu. V tomhle stavu nechci ani děti. Svatbu jsem zrušila. Chci jediné. Aby mě všichni nechali na pokoji.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
