Facebook
Instagram
Petra byla tělem i duší sportovkyně. Nepotřebovala k životu nic víc než pořádnou aktivitu. V den, kdy měla autonehodu a skončila na vozíku, by nejraději zemřela.
Nikdy jsem si nepřipustila, jak jsou naše životy křehké. Stačí malý okamžik k tomu, aby se stalo neštěstí. Na den, kdy jsem usnula v autě a najela do svodidel, si pamatuji jen matně. Ač se mi tehdy radikálně změnil život.
Žila jsem jen sportem
Od malička jsem aktivně sportovala. Ne nadarmo mě okolí nazývalo králíček duracell. Nedokázala jsem chvíli v klidu posedět. Hrála jsem závodně florbal. Když jsem zrovna nebyla na turnaji, usedla jsem na kolo a vyrazila na osmdesátikilometrový výlet. Můj odpočinek spočíval ve sportování.
Nikdy jsem ho neměla dost. Ani mi nevadilo, že jsem single. Měla jsem za to, že chlap by mě od sportu akorát zdržoval. Nejapné řeči mých kamarádek, že mám Kristova léta za sebou a měla bych založit rodinu, jsem nebrala v potaz. Mně bylo dobře samotné. Živila jsem se jako obchodní zástupkyně jedné kosmetické firmy. Denně jsem najezdila stovky kilometrů.
Sedmý červenec před sedmi lety mi navždy změnil život. Ten den jsem byla v časovém presu, nic jsem nestíhala. Čekala mě cesta z Prahy do Brna. Od rána jsem se cítila unavená. To se mi stalo osudným. Měla jsem cestu odložit, ale to bych nebyla já. Usedla jsem do auta a vydala se vstříc nové zakázce.
Stala se ze mě vozíčkářka
Do cíle jsem nedorazila. Přemohl mě mikrospánek a já nabourala do svodidel. Pak už si pamatuji jen nemocniční šum a bílé pláště. Probuzení do reality bylo tvrdé. ,,Slečno Petro, utrpěla jste vážná zranění. Je zázrak, že jste přežila,“ řekl mi lékař. ,,Proč necítím nohy?“ byla má první slova. Když mi lékař řekl, že už nikdy nebudu chodit, propadla jsem panice.
,,Já, sportovkyně? Co teď budu dělat? Chci umřít!“ honilo se mi hlavou. Srdceryvné pohledy blízkých mě ničily. Čekaly mě rehabilitace a hodiny cvičení. Nedávalo mi smysl, proč bych to měla absolvovat. ,,Stejně chodit nebudu, tak k čemu to je?“ oponovala jsem matce, která mě na kolenou prosila, abych do lázní odjela.
Jela jsem jen proto, abych byla od všech pokoj. Nebavilo mě koukat na brečící matku ani zoufalého otce. Moje kamarádky za mnou chodily s dětmi. Mně díky tomu postupně docházelo, jak moc jsem sama. Neměla jsem muže, děti, nic. Jen sport, který mi nehoda navždy vzala. První dny v lázních jsem byla velmi nevrlá.
V lázních jsem našla muže pro život
Když jsem se kolem sebe podívala, všichni byli jako já. Vozíčkáři. Nikdo z nich se ale netvářil nešťastně. Bylo mi z toho ještě hůř. Na masáže jsem jezdila k Pavlovi. Byl to muž mého věku. Snažil se se mnou sblížit. Nevěřila jsem, že by šlo o něco víc než jen o soucit. ,,To takhle laškujete s každým mrzákem?“ vystartovala jsem na něj.
Moje hořkost ho neodradila. Tak dlouho mě lákal na projížďku, až jsem řekla ano. A to jen proto, abych se té jeho dotěrnosti zbavila. V jeho přítomnosti jsem si nicméně přišla stále jako plnohodnotný člověk. Z lázní jsem odjížděla zamilovaná, což mě ani ve snu nenapadlo. Vrátil jsem se tam už za dva měsíce. S Pavlem žijeme poblíž lázní. Dokonce jsem se přihlásila na paralympijský závod. Pak máme v plánu miminko. Můj život zase má smysl.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
