Speciál: Průvodce kvalitouSpeciál: Hubněte s námiTestování

Herečka Helena Dvořáková o rakovině v posledním stádiu: Ochrnula mi půlka jazyka, učila jsem se znovu chodit

+ 3 fotky+ 4 fotky
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Herečku Helenu Dvořákovou mohou diváci pravidelně vídat v seriálech Kriminálka Anděl nebo Anatomie života. Málokdo ale ví, že se držitelka Thálie už tři roky potýká s nepříjemnými zdravotními obtížemi, které ji před časem vyřadily z běžného života.

Petra Járková 19. dubna 2021

Helena Dvořáková vystudovala herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a poté nastoupila na pět sezon do Městského divadla v Brně. Od roku 2006 je váženou členkou souboru pražského Divadla v Dlouhé. Také se stala držitelka Ceny Thálie pro rok 2011 za roli Ysé v představení Paula Claudela Polední úděl.

V lednu roku 2018 však na herečku dolehly dlouhodobé zdravotní potíže, a o pár měsíců později dokonce skončila na JIP se závažným onemocněním. Na dlouhou dobu se pak stáhla z veřejného života. O své nemoci se nemluvná Helena Dvořáková nerada baví, proto si vážíme toho, že navštívila herečku Milušku Bittnerovou v talk show Na kafeečko, kde s ní všechny své životní radosti i strasti rozebrala.

Tereza Těžká: Mám manžela a dva partnery, funguje to se vším všudy. Herečka z dokumentu V síti otevřeně o polyamorii
Mohlo by Vás zajímat:

Tereza Těžká: Mám manžela a dva partnery, funguje to se vším všudy. Herečka z dokumentu V síti otevřeně o polyamorii

Bittnerová: Helenko, všichni tě známe jako herečku. Někteří mají to štěstí, že tě znají jako divadelní herečku. Třeba já. Jsem tvůj velký fanda. No ale málokdo tě zná jako hosta různých interview a talk show, protože ty tam moc nechodíš. Jsem ráda, že jsi to změnila.
Dvořáková: Je to pro mě obrovská výzva. Uvidíme, jestli projdu dobře.

Naprosto. Líbila se mi tvoje reakce, když ti naše maskérka Míša řekla, že jsi podobná Cate Blanchett, a ty jsi odpověděla…
Já jsem odpověděla, že ona je podobná mně.

Nemám z tebe pocit, že bys byla komerční hvězdička, která si užívá slávy, přestože jsi velmi známá. Natočila jsi seriály, které tě velmi proslavily. Jo, mimochodem, byly i pěkně napsané, myslím, že tam bylo co hrát, i když to není samozřejmě jako na divadle. Jak ty ses popasovala s popularitou?
Myslím, že popularita jde tak nějak mimo mě nebo je to něco, co se děje někde mimo můj život. Ono to tady je. Nijak o to nepečuju, ani to nehýčkám. Já jsem člověk, který kromě WhatsAppu, který mám kvůli rodině, protože máme docela velkou rodinu, nemá žádné jiné sociální sítě. Takže to, co se propírá na Facebooku a na Instagramu, jde úplně mimo mě. A teď zjišťuju, že nejsem tak úplně out, protože už je in zase ty sítě nemít. To mě trošku uklidňuje. Já bych na to neměla čas. Já prostě nemám kdy. Jednak jsem člověk, který je docela takový zpomalený v životě. Takže vždycky spoléhám na to, že informace se ke mně nějak dostanou, a ne, že je musím aktivně vyhledávat. A spoléhám, že se ke mně dostanou přesně ty informace, které potřebuju. 

Jo?
Vždycky se to dozvídám od svého okolí. Hele, támhle jsme tě viděli a to je výborné, že jsi udělala ten rozhovor… Je pravda, že když udělám nějakou práci, za kterou si stojím, tak ji samozřejmě sdílím. Teď hodně spolupracuju s rozhlasem, který v poslední době živí mě a mého syna. Podělím se s těmi nejbližšími nebo s těmi lidmi, které mám ráda. S lidmi, o kterých vím, že to chtějí vidět a slyšet. Ale že bych si někde pěstovala selfíčka a tak, zkrátka to, co se dneska tak dělá, tak na to já úplně peču.

My jsme tady několikrát narazily, respektive ty jsi už několikrát narazila na životní zkušenosti, které tě nějakým způsobem směřovaly jinam. Takhle, neříkám, že v našem věku nemůžeme mít ty životní zkušenosti. Nicméně a právě i proto, že těch rozhovorů dáváš málo a dáváš o sobě málo vědět, kromě práce, tak se velmi málo vědělo o tom, že si procházíš, a promiň, že to tak řeknu, čirou hrůzou. Protože to období, kterým sis prošla nedávno, bylo hrozně těžké. A byla bych ráda, kdybychom si o tom mohly něco říct, protože nejsi sama, kdo si tím prochází. Helenko, co se stalo?
Miluško, je to poprvé, co o tom budu mluvit veřejně. Hodně jsem sama sobě odpovídala, jestli mám o tom mluvit, nebo nemám. Protože si myslím, že těžkostí máme každý v životě spoustu, a právě proto, že jich máme hodně, tak jsem si říkala, proč ještě solit a přidávat svoje těžkosti a proč je veřejně nějak propírat. Já jsem se, pokud se tedy bavíme o nějaké popularitě a o profesi, prezentovala prací – divadlem, natáčením, rozhlasem. A to je to, co bych chtěla sdílet. Nicméně ta otázka, kterou jsem si kladla, byla, do jaké míry ty osobnosti nebo ty persony, které jsou v uměleckém světě, mají vytahovat svoje kostlivce nebo mají mluvit o svém soukromí. Myslím si, že záleží na míře. Na hranici toho, kolik se o tom poví a jakým způsobem. Takže, pokud na to nahlížím tak, že to může být inspirativní pro ostatní, že třeba můj životní příběh, ta část, která byla… jak to nazvat… bylo to tornádo, životní tornádo, do kterého jsem se dostala, které mě semlelo a pak postupně vyplivovalo zpátky do běžného života. A jestli pomůže ostatním k tomu, že to může být inspirativní, tak ano, proto o tom můžu mluvit. Pokud by to pro někoho mělo být trápením a měl by říct: Ježišmarjá, proč ona mluví o takových hrůzách?

Ale já jsem přesvědčená, že právě ne ten příklad, ale to, že se takové věci můžou dít i jiným lidem, opravdu dodává sílu. Mám to i z vlastní zkušenosti, když buď přímo mluvím, anebo když si třeba přečtu, nebo vidím někoho mluvit o tom, že má podobné problémy jako já, tak si řeknu, jo, prostě jde to zvládnout, jde to, nejsem v tom sama. A vědomí toho, že nejsi v něčem sama, je velká síla, ne?
Je to velká síla, ano. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsem se musela naučit, že v tom nejsem sama. Protože jsem se narodila svým rodičům jako jediné dítě. Nakonec to tak dopadlo, prostě jsem se narodila a vyrostla jsem sama. A právě to, naložit si na sebe docela dost a všechno to zvládnout, byla jedna z věcí, kterou jsem se musela odnaučit.

Byla jsi perfekcionistka?
Byla jsem perfekcionistka. Hodně mi v tom pomohl můj syn. Když se mi narodilo dítě, pochopila jsem, že nejsem schopná to utáhnout všechno tak dokonale a perfektně. Navíc jsme se přestěhovali do bytu, který měl skoro 140 metrů, a udržovat ho v čistotě a pořádku, být perfektní po všech stránkách… Matka, uklízečka, milenka, žena, která pracuje, žena, která se postará o další dvě děti, které nejsou její… Takže jsem se to všechno učila za pochodu a to pravděpodobně byla hlavní příčina toho všeho, proč jsem se vyčerpala, a co vedlo k nemoci, kterou jsem prošla. Takhle jsem na to nahlídla. Pak jsou samozřejmě další pohledy na to, proč se to stalo. Někdo na to může nahlížet, jako že už to v tom životě pro člověka je nachystané, že tím vlastně musí projít. To je další rozměr. Já si myslím, že je to tím, že jsem se nedostatečně starala o svoje tělo, protože když se mi narodilo dítě, a ty to znáš, vstáváš k němu, nevyspíš se, kojíš, zapomeneš se najíst, zapomeneš se napít, pohádáš se s manželem, ostatní po tobě pořád něco chtějí, ty se jim snažíš vyhovět… Takže na sebe úplně zapomeneš. To se mi stalo a kontrolka už je červená. Dlouho tam byla. Takže jsem jela ze svých rezerv a logicky se moje tělo, to moje já, někde muselo ozvat – takhle to nejde, takhle už nemůžeš, to už prostě nejde…

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy
Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy

Kolik bylo tvému synovi, když se to tělo takhle zastavilo?
Rok a půl. Všechno to začalo tím, že mě začala bolet hlava. Takže tak, jak si někdo vezme prášek na bolení hlavy a řekne: Jo, já jsem se přepracoval, nebo jsem se dneska málo vyspal, vezmu si prášek a ono to přejde. Já jsem snad někdy v šestadvaceti letech zrušila svého obvodního lékaře, nikdy mi nic nebylo, nikdy jsem si žádný prášek nevzala. Když mě hlava bolela, řekla jsem dobře, můžu si za to, teď si to odpykám. Byla jsem na sebe docela přísná v tom, že jsem si ty úlevy nedopřávala. A bolest hlavy se tak stupňovala, že už jsem si prášek musela vzít. To byl můj první velký ústupek, kdy jsem říkala, to není samo sebou. Ve výsledku jsem musela vyhledat lékaře. To byl další velký ústupek, protože jsem byla přesvědčená, že doktory v životě nepotřebuju. I z toho důvodu, že když jsem čekala našeho syna, tak jsem se poprvé dostala do konfrontace se systémem. Ve vší úctě ke zdravotníkům, k lékařům, k sestrám, ke všem lidem, kteří dělají tu profesi. To, co mi v životě dělá problém, na co narážím, je systém.

Když jsem byla těhotná, tak jsem v čekárně už s tím bubínkem čekala na svou lékařku, aby mě prohlédla, jestli je všechno v pořádku. Bylo nás tam asi osm maminek, které jsme čekaly na vyšetření. Měla jsem domluvenou pracovní schůzku a už jsem začínala být nervózní. Byl tam se mnou i tatínek dítěte a říkala jsem: Já už musím jít a tady je ještě spousta dalších ženských před námi, už začínám být trochu nervózní. Když přišla sestra, říkám ji: Sestřičko, mohla byste mi prosím vás vrátit těhotenskou průkazku? Já bych potřebovala jít. A ona říká: Ale paní doktorka vás ještě neviděla. Já říkám: Já vím, ale já mám domluvenou schůzku a já už tady čekám o hodinu a půl déle. A ona říká: No ale to tady sedí všichni. Já říkám: Já vím, ale ony mají třeba čas. Já ne. Já musím odejít. Ona říká: No tak chvíli počkejte. Tak jsem si řekla, no tak dobře, tak ještě pět minut. Tu schůzku nějak posunu. Znova vyšla sestřička i paní doktorka a říká: Co je za problém? A já říkám: Já bych paní doktorko potřebovala jít, protože mám pracovní… A ona říká: No tak já tam mám ještě pacientku, ale pojďte, já vás vezmu přednostně. Podívala jsem se po ženách, které tam seděly, a říkám: Já nechci vzít přednostně. Já chci jen odejít, nepotřebuji nějaké výhody. Navíc ty ženy tady sedí přede mnou. A říká: No my jsme tady měli akutní případy a tak dál. No a dopadlo to tak, že vyšla sestra a řekla: Zůstane tady paní Dvořáková, všichni ostatní půjdou do třetího patra za panem doktorem. Zůstala jsem sedět a říkám: No tak to je výborné. Teď ty těhotné matky vstávaly s těma břichama a říkaly: Tak vám pěkně děkujeme!

No… Hvězda!
Hvězda. A já tam seděla a říkám: Tak to je výborné. Jak já jsem se dostala do téhle situace, že potřebuju odejít. No, tak to byl ten střet se systémem, kdy vlastně nemůžu ze svých požadavků ustoupit. Takže, abych opsala kruh a vrátila se k tomu svému ústupku. Musela jsem znovu vyhledat lékaře. Říkala jsem si: Tak to je výborné, já se budu muset potýkat s tím systémem, zase budu muset sedět v čekárně, trpět tou bolestí. Já už nechci, já to chci nějak jinak. Nicméně, pokračovalo to tak, že jsem jela do Prahy, abych odehrála představení v Divadle v Dlouhé, jedno z nejtěžších představení, které jsem hrála, za které jsem dostala všechny ty ceny. Bylo to představení Polední úděl. Tříhodinové představení, kde jsem byla téměř celou dobu na scéně. Měla jsem tam tři úžasné kolegy – Mirka Táborského, Mirka Hanuše a Marka Němce. Dvacet minut před představením, kdy všechno bylo připravené, jsem seděla v šatně, koukám do zrcadla a říkám: Já nějak špatně artikuluju. Ochrnula mi půlka jazyka…

Panebože.
Všechno bylo nachystané. A já si říkám: No tak to nemůžu teď odvolat. Tam sedí plné hlediště lidí, to zvládnu, to dám. A to představení jsem odehrála.

S půlkou ochrnutého jazyka?
Ano. Pak jsem odjela do Budějovic, byla neděle a advent. Říkala jsem si: Už s tou bolestí nevydržím čekat do pondělka, potřebuju na pohotovost. No a tam si mě už nechali. Takže to bylo poslední představení, které jsem odehrála. Rovnou mě poslali na neurologii a začalo celé kolečko, prošla jsem všemi možnými odděleními nemocnice. Všemi možnými vyšetřeními. Zjišťovali, co mi je, z čeho to může být, proč a jak.

A jak dlouho to zjišťovali? Ono to netrvalo třeba den, že jo?
Trvalo to dlouho, mezitím byly Vánoce. Takže i ten čas, kdy rodina má být spolu… Nebylo to lehké období. Navíc našemu chlapečkovi byl opravdu rok a tři čtvrtě. A to, s čím jsem se musela vyrovnávat, nikomu nepřeju. Naopak chci všem vtisknout naději, že se to dá zvládnout a že i ty nejtěžší chvíle jsou jenom na nějakou chvíli. Trvají jenom okamžik a pak je to zase jinak.

Jo, ale v tu chvíli to nevíš. Přijde mi, že v tu chvíli je hrozně těžké si uvědomit, že bude líp. Myslím v tom okamžiku, kdy nevíš, co ti je. Doktoři nevědí, co ti je. Posílají tě od čerta k ďáblu a je hrozně těžké nají tu psychickou sílu, ne? Mít v sobě ten optimismus…
Je to tak. V té době, na té cestě, se mi objevila jedna žena. Psychosomatička, se kterou jsem o tom mohla mluvit. Ona byla velká pomoc. Nicméně, já jsem byla rozhodnutá, že to zvládnu sama. To nastavení, o kterém jsem už mluvila, že to zvládnu sama. Ve špitále jsem čekala na výsledky, bylo to během svátků a 10–14 dnů. Do té chvíle jsem říkala: Já přece nebudu zavřená ve špitále… Hlavně jsem neměla kapacitu vrátit se domů, protože pro mě představa návratu domů, byla představa vrátit se do šíleného maratonu péče o dítě a tehdejšího neporozumění si s partnerem. Nebyl jsem schopná znovu to zvládat.

Tak jsem řekla: Já musím zůstat chvíli sama a pokusit se uzdravit se sama. Takže jsem si pronajala byt a zkoušela jsem všechno možné, co jsem mohla. Přestala jsem jíst cukr, protože se nevědělo, jestli tam nebude nějaký nádor, který by se jím vyživoval. Vyčítala jsem si různé věci, ale hlavně jsem byla tak strašně zesláblá, že jsem se učila od základů. Třeba jsem se učila chodit. Pozorovala jsem svoje tělo. Obrovskou výhodou pro mě bylo to, že jsem se už dlouhý čas věnovala józe, to byla kotva, která mi pomáhala v tom, co mám dělat. Samozřejmě, když jsem zkoušela cvičit, tělo mi to nedovolilo. Takže jsem třeba spadla. Říkala jsem si: OK, začnu alespoň tak, že budu jenom ležet. Do toho jsem měla velké bolesti hlavy. Shrnu to: Pochopila jsem, že obě cesty jsou důležité, že se nelze úplně uzdravit jenom svépomocně. Byla potřeba i cesta do toho špitálu, říct si o pomoc a následovat moderní medicínu. A myslím si, že to je jedna z věcí, která je pro nás všechny důležitá i v téhle době. Přemostit nějak to, že západní medicína je na špičkové úrovni. Ona umí geniálně rozbourat a zase složit. Poskládat naprosto do těch nanomilimetrových… nevím, jak to popsat nejlíp…

Do detailů…
Do detailů, ano. Opravdu umí operace srdce, že jo. Potom jsem měla sama možnost zkusit si to před kamerou. Sice jsem to jenom hrála, ale vlastně jsem tam stála za doktorku, která operuje a dává tam srdce. Při veškeré vzpomínce na to, čím jsem si prošla… Mám velkou úctu k tomu, co ti lidi dělají.

Ty jsi prostě svým způsobem vzala na milost západní medicínu.
A to je opravdu velký respekt k tomu všemu, kam až jsme došli. Ale na druhou stranu je tady i východ, který nás vede k vnitřnímu nahlédnutí. Nejenom k tomu, co jsou kosti, šlachy a jak to tělo fachá, jak pracuje, ale to, co je naplněním schránky. Péče o vnitřek o naše duchovno. Protože tělo je vozítko, schránka, kterou ta duše obývá. A jedno bez druhého nemůže být.

No, ale v době, o které jsme teď mluvily, o těch ne úplně hezkých Vánocích, tam bylo nemocný i vozítko i duše. A pak přišla diagnóza?
Diagnóza zněla rakovina lymfatického systému v posledním stádiu.

Poslední stádium je čtvrté?
Ano.

A po posledním stadiu…
Je konec.

Ale konec není?
Nebyl, nebyl.

Už teda čtvrtý stupeň. Helenko… promiň, já jsem trošku v šoku. Co je lymfatický systém? A jak se to projevuje?
Souvisí to s imunitním systémem těla. Lymfa a krevní řečiště nějak fungují, měly by spolu korespondovat. To znamená, že jsou různé nečistoty, alespoň tak tomu laicky rozumím, které se vyplavují. A lymfa je má odvádět z těla pryč. Problém je v tom, že se lymfa ucpe, vzájemně to tam neproudí, takže nedochází k očišťování tělních tekutin tak, jak by mělo. Rakovina lymfatického systému vypadá tak, že se v těle udělají boule. Zkrátka se to ucpe. Jako když máte trubky, tak se tam špína a nečistota prostě usadí a vznikají boule. A ty jsem měla všude v lymfatickém systému, v celém těle. Ve výsledku to vypadlo tak, že jsem třeba měla takovýhle husí krk. Nemohla jsem polykat. Bolesti hlavy mi začali proto, že jsem je měla tady za uchem. Krev nemohla proudit do hlavy a tam vlastně začaly ty bolesti. Když jsem se setkala se špičkou ve svém oboru, s panem profesorem Benešem, tak mi říkal, že je velmi těžké to místo odoperovat, protože se tam potkávají ty nejdůležitější nervy. Proto by mohlo dojít při operaci třeba k poškození, mohla bych zůstat na vozíčku, nebo bych přestala mluvit… Nebylo to úplně jednoduché. To říkal, ještě než zjistili, že jakou mám diagnózu. Pak říkali nejlepší je to nechat být a počkat. Co se s tím samo bude dít.

Iva Frühlingová o psychické nemoci: Myslela jsem, že umírám. Skončila jsem i s dítětem v poli
Mohlo by Vás zajímat:

Iva Frühlingová o psychické nemoci: Myslela jsem, že umírám. Skončila jsem i s dítětem v poli

Co znamená čtvrtý stupeň?
Čtvrtý stupeň znamená, že je to v nejtěžším stádiu.

Ano… Ale ty jsi zahájila léčbu?
A díky tomu, že diagnóza byla takto nastavená, jsem mohla zahájit léčbu. Dostala jsem na výběr, jestli se chci léčit v Praze nebo v Českých Budějovicích. Abych byla s rodinou, tak jsem se rozhodla pro Budějovice. Myslím si, že jsem udělala velmi dobře. Celá péče a zázemí je na tam špičkové úrovni a byla jsem v těch nejlepších rukou. Dostala jsem chemoterapie a byla mi schválena i bioléčba. Mělo to nepříjemné důsledky, museli mi operovat břicho, dokonce dvakrát po sobě. Nicméně je rozdíl třeba mezi tím, když mají ženy rakovinu prsu, protože chemoterapie má dopad na celé tělo. Pro mě to mělo opačný efekt, velmi se mi ulevilo. Chemoterapie byla, jak kdybys tam pustila atomovku, všechno zlikvidovala. No a když se moje tělo začínalo čistit, tak jsem přišla za panem doktorem a řekla jsem: Pane doktore, já už žádnou jinou léčbu nechci.

Jé, už zase jsi šla mimo systém. Takže se ti trošku ulevilo a zase jsi začala zlobit?
No, vypadá to tak. Jenže jak jsem říkala, ono to není jen to tělo, ale je to i duševní schránka. Stála jsem před těžkým rozhodnutím. Pan primář v Praze mi nabídl přidat do léčby navíc chemoterapii, která se podávala do míchy. Protože oni si nebyli jisti, jestli když to bylo blízko hlavy, jestli to není třeba i v mozku. Rozhodují se na základě nějaké kanadské studie a ty výsledky jim ukazují, že na základě takové a takové diagnózy je dobré udělat takovou a takovou léčbu. A pan doktor mi říká: Tak se rozhodněte, je to na vás. Pamatuju si, že jsem seděla v té zahradě na Karláku na lavičce a říkala jsem: Tak co? Mám se spolehnout na doktory, kteří mi radí, že to mám podstoupit, protože je to pro mě dobré, na základě nějaké studie? Anebo se mám sama rozhodnout podle toho, co já cítím a co vím já sama uvnitř? Padlo rozhodnutí, že se budu rozhodovat podle toho, co já sama cítím uvnitř. Bylo to opravdu to nejtěžší rozhodnutí. Na druhou stranu mě to naučilo, že za svůj život jsem zodpovědná já sama a nikdo jiný.

A evidentně se to povedlo.
A myslím si, že je ta zkušenost, kterou jsem měla projít, že to je to, co mě to mělo naučit. Je možné, že měl platit i scénář, kdybych absolvovala léčbu. Proto říkám: Každý ať se rozhodne, jak sám uváží. Je možné, že by to dopadlo stejně dobře. Je možné, že kdybych zvolila i tu druhou cestu, dopadne to stejně tak. Budeme tady spolu sedět, budeme si povídat. Moje osobní zkušenost byla taková, že jsem se rozhodla na základě svého uvážení a rozhodla jsem se takto. Léčbu jsem odmítla, dobrala jsem bioléčbu. Ta bioléčba je šetrnější, ale je také možné, že to bylo velmi důležité pro moje tělo. Samotná léčba trvala nějakého půl roku. V létě už jsem si myslela, že budu moct nějak fungovat dál, ale musela jsem mít trpělivost. Tělo potřebovalo mnohem delší čas na rekonvalescenci. A domnívám se, že až teď, když tady spolu sedíme a povídáme si, jsem už nějakým způsobem schopná fungovat tak, jak jsem fungovala před nemocí. Na jaře, to jsem ještě byla v léčbě, potkala jsem se v Budějovicích s jednou ženou. Úžasnou ženou Maruškou, která mi byla velkou inspirací. Je to žena, která lítá do Indie a na východ. Ptala jsem se jí: Kolikrát jste tam byla, Maruško? A ona říká: No tuším, že při pětačtyřicáté letence jsem to přestala počítat.

Takže jako doma?
Takže je tam jako doma. Jsme přátelé, já jsem díky ní ušla zase nějakou životní etapu. Ona byla tím, kdo mě přivedl zpátky k východní medicíně, k ájurvédě, protože jsem se o ní zajímala, když mi bylo 16, když jsem byla na gymnáziu, a tam se to všechno začalo modelovat. Vyprávěla mi o ájurvédských masážích a o klinice, kam lítá dvakrát ročně. Teď teda asi ne. Teď bych asi nikomu ze západu nedoporučovala, aby tam jel, protože míra chudoby se tam rapidně zvýšila a nebude to úplně vončo.

Ale předtím jsem řekla: To je úžasné Maruško, na podzim jedu s vámi. Velmi mi pomohli moji přátelé, kteří se na mě složili. Pomohli mi finančně, takže jsem z těch peněz zaplatila hlídání syna, úklid bytu, to, co jsem potřebovala nebo co jsme potřebovali k přežití… A zaplatila jsem i letenku do Indie, kam jsem na podzim odletěla.

Odletěla jsi do Indie, kde ses vlastně doléčila na té klinice. Chápu to dobře?
Tak.

Promiň, mně tam furt chybí tak trošinku tvůj partner. Vy jste spolu už v tu dobu nebyli? Je to tak, že jsi bojovala sama?
Můj partner byl v tom období mým největším učitelem a na něm bylo, aby se postaral o naše dítě a chod domácnosti. Takže pro něj to určitě nebylo jednoduché. A logicky, já jsem měla v hledáčku ponejvíc samu sebe. Až to všechno přešlo, byla jsem schopná dohlédnout i míru toho, jakou roli v tom hrál on.

Každopádně, de facto začínáš novou etapu života. Dá se to tak říct?
Jo, je to tak.

S velkou vnitřní změnou, se zdravím a s novým partnerem.
Ano.

Ale doufám, že i nadále budeš hrát. Divadlo v Dlouhé bude dál, že jo?
Ano.

Rozhlas bude dál?
Určitě.

Filmy s tebou budou dál?
Budou.

Těšíme se.
Já děkuju. Vůbec jsem netušila, že to nabere takový rozměr. Mnohem raději bych tady mluvila o nějakých veselých historkách, třeba z poslední doby, protože bych nerada, aby to znělo, že život je tragický. To je jistá část mého života, která byla.

Ano.
A rozměr, který žiju teď, je nádherný. Já mám nádherný život a chci všem říct, že i to období pandemie, která nás omezuje, je pro mě velmi svobodné. Jasně můžeme si jakýmkoliv způsobem stěžovat, ale pořád jsme tady, pořád se můžeme potkat. Venku začíná jaro. Všechno je krásné a bude to zase lepší a zase je to jenom jako jistá část, která teď trvá a za chvilku to bude zase jinak…

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku
Mohlo by Vás zajímat:

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku

Celou zpověď Heleny Dvořákové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

  • významné herecké role
  • ocenění za herectví
  • narození syna a snaha být perfektní
  • zdravotní problémy
  • vztah k východní a moderní medicíně
  • nový začátek života

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články