Marta (41): Úraz v dospívání ukončil mou nadějnou budoucnost. Otevřely se mi ale dveře k nové profesi

Za pár měsíců mi mělo být osmnáct, život mi ležel u nohou, rodiče na mě byli hrdí. Hrála jsem na housle a klavír a byla jsem opravdu dobrá. Studovala jsem konzervatoř, měla jsem skvělé výsledky i první „velké“ nabídky ke spolupráci. Jenže pak přišla nehoda, o které se mi dodnes špatně mluví. Stačilo pár vteřin a moje sny se zbortily – zbortily se stejně nečekaně jako garážová vrata, která mi spadla na ruku. Přišla jsem o první články ukazováku a prostředníku. Vše bylo najednou pryč – plány do života i celá budoucnost. Ale asi to tak mělo být…

Luděk (45): Neštěstí při rekonstrukci domu nám zničilo sen o šťastném bydlení. Na tuhle událost nikdy nezapomeneme

Jeden okamžik změnil vše

Pamatuji si každý detail. Byl podzim, foukal studený vítr a já chtěla jen rychle uklidit kolo, byla jsem zmrzlá na kost. Vrata u garáže se už delší dobu zasekávala. Když jsem vrata zavírala, cosi se uvolnilo, následoval prudký náraz, nesnesitelná bolest ruky a pak už si nic nepamatuji. Po pár dnech bylo jasné, že přijdu o dva články na dvou prstech. S profesionálním hraním byl konec!

„Určitě si ještě zahrajete, ale profesionálně to už pravděpodobně nepůjde,“ oznámila mi lékařka, která si ke mně v tu chvíli přisedla na postel a dokonce mě objala. Zpětně chápu, jak profesionálně, empaticky i mateřsky se zachovala. Tehdy jsem se na dva měsíce propadla do temnoty. Do školy už jsem se nevrátila, neměla jsem tenkrát sílu se ani rozloučit.

Miroslava (46): Ležím se sádrou na pohovce a lituji se. Parádivost mě vyřadila z běžného života

Na gymnáziu přišlo osudové setkání

Přechod z třetího ročníku konzervatoře do prváku na gymnázium byl šok. Nikdo nerozuměl tomu, co jsem ztratila. Byla jsem mezi mladšími, jinak založenými studenty, připadala jsem si jako z Marsu. Byla jsem zvyklá dřít, trénovat i čtyři hodiny denně, hudbu jsem milovala. Můj studentský život vypadal úplně jinak než život běžného středoškoláka.

Doma se mě snažili povzbudit, ale neměli to se mnou lehké a já se sebou také ne. Každý pohled na ruku mi připomínal, o co jsem přišla. Ale pak jsem se na gymnáziu potkala s psychologií – s Karlem Gustavem Jungem, se Sigmundem Freudem a dalšími a našla jsem novou vášeň. „Marti, vím, co jste ztratila, pokud vás psychologie baví, pomohu vám. Umíte jít za svým a tvrdě pracovat. Dostat se na psychologii je náročné. Začněte už teď!“ povzbudil mě můj třídní a já se do toho opřela.

Alena (62): V mém houbařském revíru se objevil cizí chlap. Nenáviděla jsem ho do chvíle, než se mi stala nehoda

Když cesta vede jinam

Na vysokou jsem se dostala až na podruhé, ale s tím jsem v tomto oboru počítala. Studium mě pohltilo. Pomáhalo mi chápat vlastní bolest i strach, má drsná životní zkušenost nemusela být jen tragickým bodem v minulosti. Byla to krví potřísněná startovací páska, od které jsem se v životě rozběhla úplně jiným směrem.

Dnes pracuji jako psychoterapeutka a myslím, že to byl můj osud. Lidé mi svěřují své příběhy, někdy podobně zlomové jako byl ten můj. To, že vím, jak přibližně se cítí, je pro mě nesmírně důležité. Domnívám se, že i díky tomu mohu mým klientům smysluplně pomáhat.

Saša (44): Měla jsem nehodu, když jsem řídila auto sousedky. Nebyla to moje vina, ale ona po mně chce peníze na opravu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].