Klára (42): Manželův křik v autě nesnesu. Raději budu chodit pěšky, než se nechat pořád ponižovat

Je to už spousta let, co jsem si udělala řidičák. Tehdy mi bylo dvacet a v rámci nadšení z nových možností jsem se rozhodla, že budu dobrá a spolehlivá řidička. Jenže nadšení mi dlouho nevydrželo.

Katka (33): Mytí auta odhalilo pravdu. Našla jsem tam důkaz nevěry

Vše to začalo jednou malou nehodou

Párkrát jsem si půjčila starého Favorita od táty a vyjela sama jen tak po městě. Připadala jsem si důležitě a byla jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla dojet na nákup nebo k babičce a zpět. Dokonce se mi podařilo i napoprvé zaparkovat do malého místa na parkovišti. Ale jednou jsem na křižovatce ťukla do jiného auta. Nestalo se nic velkého, jen promáčklé plechy, ale mě to úplně rozhodilo.

Nikdy nezapomenu, jak na mě tenkrát ten majitel druhého auta ječel. „Ženská za volantem, to je neštěstí! Nechápu, za co vám ten řidičák dali? Už do toho raději nelezte...“ Tyhle věty se mi bohužel zaryly pořádně do hlavy a pána jsem poslechla.

Od té doby jsem se za volant posadit neodvážila. „Víš, že se ti vlastně nic nestalo, ne?“ připomněl mi manžel mnohokrát, ale já vždy jen přikývla. Snažil se mě přesvědčit, abych to zkusila znovu, ale já mám v hlavě silný blok.

Alice (51): Po padesátce jsem si udělala řidičák. Manžel se mi smál, ale teď chce, abych ho vozila

Manžel mě nepřestává tlačit

Manžel na mě už léta naléhá. Vždycky má nějaké poznámky, když někam jedeme. „Víš, že už mě to taxikaření nebaví,“ prohlásil jednou během jízdy. „Kdybys řídila, mohli bychom se u toho vystřídat,“ vyčetl mi několikrát. Přikývla jsem, věděla jsem, že má pravdu. Má „neschopnost“ mě samotnou někdy štve, ale i tak to není tak silný argument pro to, abych s tím něco udělala.

Když jsem párkrát přistoupila na to, že zkusíme řídit spolu, cítila jsem se vedle něj ještě hůř. „Opatrně! Ne tak rychle! Sleduj tu zatáčku... Proč si nepřeřadíš... Ježiš, ty jsi neviděla tu značku...,“ zvyšoval hlas a já se klepala ještě víc. „Tohle nemám zapotřebí. Pořád mě jenom peskuješ,“ zastavila jsem prudce u chodníku a celá zpocená se zařekla, že už budu vždy jen na místě spolujezdce.

Marie (33): Manžel mi řekl, že jsem houby řidička a papíry mám hodit do popelnice. Pak toho hořce litoval

Blok, který nehodlám překonávat

Vím, že se to manželovi nelíbí, ale mně to takto vyhovuje. Ve městě se všude dostanu pěšky nebo MHD. I děti si na to bez problémů zvykly. „Jsi zbytečně tvrdohlavá,“ opakuje mi manžel, ale já mu vysvětluji: „Necítím se na to. Tak už se s tím smiř!“ Nechci riskovat život svůj nebo ostatních. Chápu, že řízení auta je pohodlné a přináší svobodu. Ale nemyslím si, že to musí umět za každou cenu každý. A není to důvod, aby vás kvůli tomu někdo ponižoval.

Petra (35): Moje zlověstná předtucha bohužel byla správná, manžel zemřel při autonehodě. Večer se přišel rozloučit se synem

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].