Alice (51): Po padesátce jsem si udělala řidičák. Manžel se mi smál, ale teď chce, abych ho vozila

Rodinné příběhy: Po padesátce jsem si udělala řidičák. Manžel se mi smál, ale teď chce, abych ho vozila
Zdroj: Freepik

Paní Alice se rozhodla, že si udělá řidičák. Na tom by nebylo nic divného, jenže ona se k tomu odhodlala po padesátce. Byla nervózní a často si nevěřila. Ale díky své dceři a vlídnému instruktorovi z autoškoly to nakonec zvládla.

Jana Jánská
Jana Jánská 27. 05. 2024 04:00

Dlouhá léta mě řízení auta nebavilo. Můj manžel mě vždycky vozil a neměla jsem potřebu na tom něco změnit. Ale když se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil a už nemohl řídit, pomyslela jsem si, že je čas jít na kurz do autoškoly. Koneckonců, naše auto stálo nečinně v garáži a jen na něj sedal prach.

Udělám si řidičák

Celý týden jsem nad tím přemýšlela, ale nakonec jsem během nedělního oběda nemohla dál mlčet a odhalila své záměry rodině.

"Co to povídáš?" rozesmál se manžel. "Vždyť si pleteš levou a pravou stranu! A promiň, miláčku, ale nejsi na to trochu stará?"

"Ty jsi fakt motivátor," vrhla jsem na něj zamračený pohled, zatímco on se smál.

"Mami, to je skvělý plán!" vykřikla nadšeně moje starší dcera. "Jestli chceš, můžu tě trochu zaučit."

Rozhodla jsem se, že, bez ohledu na názor mého manžela, půjdu na kurz a získám řidičák. Ale strach mi svíral hrdlo. Zaprvé, ještě nikdy jsem neřídila auto, a zadruhé, možná by se člověk po padesátce měl vzdát takových výzev... Přesto jsem cítila silnou potřebu a, co je důležitější, obrovskou chuť to udělat. Hlavně pro vlastní uspokojení...

Dělala jsem mnoho chyb

Teoretická část uběhla rychle a já pilně studovala pravidla a dopravní značky. Nečekala jsem, že toho bude tolik! Místo abych se večer uvolnila u televize, trávila jsem dlouhé hodiny s knihou. Blížil se okamžik mé první jízdy pod dohledem instruktora. To byl teprve test!

"Tak jedeme!" oznámil rázný chlapík, který mě měl školit.

"Promiňte? Hned teď?" vyděsila jsem se.

Sotva jsem se pohnula po parkovišti a on už si myslel, že je čas vyrazit do města. Ten nápad mě vykolejil.

"Jestli chcete zvládnout řízení, musíte získat zkušenosti v provozu," řekl s úsměvem.

Nadechla jsem se a opatrně začala řídit. Hluboko uvnitř jsem prosila nebesa, abych nikoho nezranila. Buďme upřímní – udělala jsem spoustu chyb. A kolikrát mi ten zatracený motor chcípl, to ani nebudu zmiňovat. Cítila jsem se, jako bych se měla hanbou propadnout!

Chybělo mi sebevědomí

"Mami, vážně si myslíš, že každý, kdo začíná, je hned králem silnic?" snažila se mě utěšit dcera. "Chceš, abych ti vyprávěla o svých dobrodružstvích z kurzu?" Vyprskly jsme smíchy, protože, pravda, moje dcera měla z autoškoly pár skvělých zážitků, ale teď už řídí perfektně.

S každou další hodinou za volantem rostlo moje sebevědomí. Neměla jsem větší problémy s rozlišováním stran – pravá, levá, bez chyb. Ačkoli přiznávám, že někdy jsem si musela déle rozmýšlet další krok na silnici, ale zlepšovala jsem se.

"Sešlápněte plyn trochu víc, paní Alice, a jemně pouštějte spojku. Přesně tak! Vidíte? Hned jedeme plynuleji," radil mi instruktor.

Musím říct, že jsem narazila na skutečného anděla. Nikdy na mě nekřičel, ačkoliv by někdy měl důvod. Prokazoval neuvěřitelnou trpělivost vůči mně a mým chybám. A když se mi něco podařilo, jeho milá slova byla jako balzám na moje rozrušené nervy...

Byla jsem ve stresu

Jak se blížil termín praktické zkoušky, můj stres rostl. Nejhorší bylo, že mě to natolik rozptylovalo, že jsem znovu začala dělat základní chyby. Byla jsem tak vyděšená, že kromě povinných jízd jsem si dokoupila dalších 10 hodin a neustále prosila dceru, aby se mnou cvičila.

Na začátku jsem si na zkoušce nevedla dobře. Ani jsem nevyjela z parkoviště... Podruhé to bylo podobné. Dcera se mě snažila utěšit, že je to teď normální. Nikdo prý neprojde hned – sama to zvládla až na pátý pokus – ale nějak mě to neuklidnilo.

Nahlas jsem to neříkala, ale potají jsem doufala, že třetí pokus bude konečně úspěšný. Nebyl... Podařilo se mi vyjet z parkoviště, což mě potěšilo, ale nedala jsem přednost a znovu jsem odešla s prázdnou a lehčí peněženkou.

Pochybovala jsem o sobě

"Asi na to nejsem stavěná! Možná bych fakt měla sedět v klidu doma, místo abych se snažila dosáhnout nemožného..." stěžovala jsem si.

Moje autoškola, kterou manžel škodolibě nazýval vrtochem, nás už stála majlant. Když jsem sečetla všechny výdaje, cítila jsem, že je to přehnané.

"Brzy kvůli tomu zkrachujeme!" řekl manžel sarkasticky.

Přestože jsem si plně uvědomovala, že je to jen další z jeho hloupých vtipů, protože sarkasmus byl jeho specialitou, v takových momentech jsem měla chuť ho praštit. Místo toho jsem jen zatnula zuby a opustila kuchyň se vztyčenou hlavou. Nedovolím, aby mě manžel srážel na kolena! Byla jsem velmi blízko k tomu, aby mě skutečně zlomil. Zvlášť když jsem neměla jinou možnost a musela si koupit další lekce, abych mohla znovu jít na zkoušku.

"Nevzdávejte to, paní Alice!" povzbuzoval mě instruktor. "Víte, kolik pokusů mají někteří studenti za sebou, než projdou?"

"Počkejte... To má být útěcha nebo chcete abych měla deprese?"

"Určitě to první! Tři neúspěšné pokusy nejsou nic. Teprve u desátého se můžete začít bát!" zasmál se.

Musela jsem bojovat

Navzdory dalšímu neúspěšnému pokusu na obzoru sem se rozhodla nevzdat. Stále jsem cítila, že potřebuji více praxe. Pravděpodobně jsem začínala šílet.

"Myslím, že to zvládnete na jedničku," řekl instruktor během poslední lekce. "Všechno máte v malíku."

"Nejsem si tak jistá..." zamumlala jsem.

"Ale já nemám pochybnosti," věnoval mi široký úsměv. "Věřte mi, jsem tady přece instruktorem."

Manžel mě utěšoval

Den, kdy mě čekala další zkouška, jsem začala šálkem uklidňujícího čaje, ale... nepomohlo to. Určitě znovu selžu.

"Miláčku, proč se tak trápíš?" projevil můj manžel konečně trochu soucitu.

"Abychom nemuseli spoléhat na naše dcery. Je přece pohodlnější jet na nákupy nebo k lékaři vlastním autem, že?"

"Ano, ale jestli tě to tak trápí, možná bys to měla vzdát..."

"Děláš si legraci?" vyskočila jsem z gauče. "Vzdát to? Po všem tom úsilí, stresu a penězích, které jsem do toho vložila? V žádném případě. Udělám tu zkoušku!"

Cekal mě už pátý pokus.

"Bude to šťastná pětka, uvidíš!" snažila se mě povzbudit dcera. "Nestresuj se, mami, zvládneš to. Víš, co mi pomáhalo zvládnout ty nervy?"

"Co?"

"Prostě jsem si představovala, že místo zkušebního komisaře sedí vedle mě můj instruktor. A on mi říká, co mám dělat. Díky tomu mi to šlo lépe."

"Víš, je docela dobrý nápad..."

Získala jsem řidičák

Nakonec nastal ten okamžik. Poslechla jsem rady své dcery a snažila se nemyslet na to, že je to zkouška.

"Na dalších světlech odbočíme vlevo a teď doprava..." navigoval mě zkušební komisař a já jela po známé trase jako v transu. Věděla jsem, kam mám jet. Když jsem se po šedesáti minutách vrátila do autoškoly, kde jsem skládala zkoušku, srdce mi bušilo jako šílené. Otočila jsem klíčkem v zapalování a napjatě čekala na verdikt.

"Gratuluji, gratuluji!" slyšela jsem.

"Vážně? Podařilo se mi to?" byla jsem naprosto překvapená.

"Netvrdím, že jste vynikající řidička, ale umíte řídit auto," zasmál se komisař.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

O dva týdny později, když jsem manželovi ukázala svůj čerstvě získaný řidičský průkaz, mě pevně objal, políbil na čelo a řekl, že je velmi šťastný z mého úspěchu. A dodal, že teď ho budu všude vozit. Nikdy předtím jsem necítila takovou radost... Stálo to za to, i když to bylo těžké!

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Cukrářská hvězda Besky o toxickém prvním manželství: Otřesná životní zkušenost probíhala i během MasterChefa

Cukrářská hvězda Besky o toxickém prvním manželství: Otřesná životní zkušenost probíhala i během MasterChefa

Související články

Další články