Facebook
Instagram
Albertova žena udělala něco, co je pro něj zcela nepochopitelné. Mají se vcelku dobře a nestrádají, ale Pavla o nich šíří, že nemají co do pusy. Když jim sousedky začaly domů nosit staré věci, Albert zbystřil a přišel celé věci na kloub.
Vůbec nevím, co si mám myslet o tom, co dělá moje žena. Z nějakého důvodů, který mi není vůbec jasný, dělá z naší rodiny sociální případ. Každou chvílí nám někdo klepe na dveře a daruje například staré oblečení pro děti nebo houpačku na zahradu. Stydím se za to, protože nejsme žádní chudáci, co by to potřebovali.
Nejsme žádní chudáci
Sice s Pavlou (33) nejsme miliardáři, ale špatně se také nemáme. Žijeme v domě po mých rodičích. Zvenku působí jako barabizna, ale to jen proto, že poslední vrstvou na domě je omítka. Věřím, že co nevidět nahodíme fasádu. A hned to bude vypadat jinak.
Vybavení domu už je na tom podstatně lépe. Naši žili celkem moderně, a také si podle toho dům vybavili. Manželka je na mateřské s dvouletým Adámkem. Starší syn Vojta (8) už chodí do druhé třídy. I když žijeme jen z mého platu a manželčiny mateřské, myslím, že se nemáme špatně. Máme co jíst, kde spát a jednou ročně zajdeme k moři.
Manželka tráví hodně času s Adamem na hřišti s místními maminkami. Právě tam to asi celé vzniklo. Když přišla jedna z maminek s plnou taškou oblečení pro děti, nevěnoval jsem tomu pozornost. Pavla nad tím seděla a radostně ty věci třídila. „Dívej, to jsou skoro nové kousky," pochvalovala si. Mě to nechalo chladným. Co je mi do nějakého oblečení, myslel jsem si.
Sousedé nám nosí věci pro děti
Když u nás zaťukala jiná sousedka s velikou krabicí, moc jsem tomu nerozuměl. „Tady máte pro Adámka klouzačku. Naši kluci už na ní nejezdí," rvala mi ji do ruky. „Pavla už bude vědět," doplnila a ještě nám navrch dala v krabičce štrůdl. „Pavlo, můžeš sem jít, prosím?" zvolal jsem na manželku a čekal, co mi k tomu řekne.
„Proč nám dává sousedka ty věci?" zajímalo mě. „Asi už to doma nechtějí, ukaž, podívám se na to," odnesla krabici pryč. Za pár týdnů přišla jiná maminka. K Pavlině smůle jsem šel ke dveřím zase já. „Tady jsme doma našli stará odrážedla a kolo pro Vojtu," strkala mi do dveří spoustu věci. „To jste hrozně hodná, ale my to asi nechceme," snažil jsem se ji slušně odmítnout.
„Nemusíte se stydět. Pavla nám říkala, jak jste na tom. Berte, nic za to nechceme," poplácala mě po rameni. To už jsem nemohl nechat jen tak. Šel jsem za Pavlou a zajímal se, o co tady jde. „Můžeš mi říct, proč nám všichni nosí ty věci? My snad nemáme peníze?" dožadoval jsem se vysvětlení. Pavla se snažila mlžit a dělat, že neví, o co jde.
Manželka všem nalhávala, že nemáme co do pusy
Nevím, co si myslela. Že se to ke mně nikdy nedostane? Nedávno jsem šel do krámku pro pečivo. Když jsem vešel, byl tam zrovna babinec. Při pohledu na mě si začaly ženský něco šuškat. Dělal jsem, že to nevidím. Stoupl jsem si za regál a tajně poslouchal. Bavily se o naší rodině. O tom, jak je to hrozné mít doma dvě děti a nemít jim co dát do pusy.
Valil jsem bulvy jako blázen. Když jsem se na to doma ptal manželky, už neměla na výběr a řekla pravdu. Vypráví o nás, jak nemáme peníze a třeme bídu s nouzí. Dostala ode mě jasný úkol. Musí všem říct, že lhala a vrátit všechny věci. Myslím si, že jsou rodiny, které to skutečně potřebuji. A my k nim nepatříme. Bude z toho ostuda, ale nemohl bych žít s vědomím, že jsme někoho zneužili.
Další příběhy ze života →
Tomáš (38): Vadí mi, že přítelkyně všechny peníze utrácí za sebe a svoji vizáž
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
