Facebook
Instagram
Eva byla spokojená se svým životem. Kolem čtyřicítky konečně měla klid a čas na svého manžela. S radostí se vrátili k intimitám, jenže jednoho dne zjistila, že je v tom...
Ještě před rokem jsem byla přesvědčená, že mi ke štěstí nic nechybí. Byla jsem spokojená ve všech ohledech – aspoň jsem si to myslela. Právě mi bylo čtyřicet let. Měla jsem fascinující práci, manžela Aleše (42), který mě zbožňoval, úžasnou dospělou dceru, která už má svůj život...
Zašla jsem raději k lékaři
Bylo to jako druhé mládí. Společně s Alešem jsme znovu objevovali jeden druhého a náš vztah. S jistotou mohu říci, že jsme prozkoumávali radosti pozdního mládí. Sex jsme měli mnohem častěji než dříve, protože nás konečně nikdo nerušil. A už jsme měli i trochu peněz. Občas jsem mohla zajít ke kadeřnici, kosmetičce a nechat si udělat nehty. Když jsem si myslela, že nám svět leží u nohou, došlo mi, že dny plynou a já stále nedostala menstruaci. Opravdu jsem se lekla. Mohla mi tak brzy přijít menopauza?
"Ta menopauza mě ještě přivede k šílenství," postěžovala jsem si své sestře Ivě (39), která je zároveň mou nejlepší kamarádkou. "No tak, nedělej si starosti předčasně," uklidňovala mě. "Možná to vůbec není menopauza. Nedávno jsi měla hodně stresu kvůli přípravám na dceřinu svatbu, tak tě tělo jen upozorňuje, že potřebuje odpočinek. Uvidíš, za den nebo dva se to srovná." Po rozhovoru s Ivou jsem pro jistotu vytočila číslo gynekologické kliniky a objednala se na vyšetření.
"Hmm, jak bych to řekl..." začal po vyšetření doktor.
"Řekněte mi to na rovinu. Je to stáří, že?" cítila jsem, že se rozpláču.
"Vůbec ne," na tváři lékaře se objevil záhadný úsměv. "Odvážím se tvrdit, že brzy znovu získáte mládí. Hormony mají takový účinek..."
"Nerozumím. Co tím myslíte?"
"Paní Evo, čekáte dítě..."
"Cože? To si děláte legraci. Já... těhotná... to je nemožné..." zarazila jsem se uprostřed věty, když jsem si vzpomněla na vášnivé týdny s Alešem.
Jedno dítě mi bohatě stačí
To dítě jsem nechtěla. Když jsem čekala svou dceru Alici (20), přibrala jsem 21 kilogramů. Vypadala jsem jako slon. Cítila jsem se hrozně. Přísně jsem přikázala Alešovi, aby mě během těhotenství a hned po porodu nefotografoval. Fotky, které tajně pořídil, plný radosti z toho, že je otcem, jsem nikdy nechtěla vidět.
Živě si pamatuji, kolik úsilí mě stálo shodit poporodní kilogramy. Více než rok jsem se snažila cvičit a moje strava se skládala hlavně z nízkokalorických polévek a na páře připravované zeleniny. Teprve po nějaké době jsem zase začala vypadat jako své staré já. Jakmile jsem konečně získala zpět svou postavu, řekla jsem Alešovi, ať ani nepomýšlí na rozšíření rodiny. Nechtěla jsem znovu procházet peklem hubnutí.
Můj manžel rychle přijal fakt, že nebude mít syna. Alice se nějakou dobu snažila přesvědčit nás, že by chtěla mladšího bratra. Ale nakonec to také vzdala. Našla útěchu ve společnosti pejska, kterého jsme jí pořídili, aby se nenudila a přestala se vyptávat na bráchu.
To bylo tak akorát. Protože když Aleš přišel o práci a museli jsme si vystačit s jedním platem, bála jsem se, že nebudeme mít ani na vzdělání naší dcery. Po čase se můj manžel nechal přesvědčit a otevřel vlastní podnik. Byla jsem přesvědčená, že uspěje. Byl chytrý, pracovitý a kreativní a i v nejtěžších situacích dokázal udržet nervy na uzdě. To jsou vlastnosti, které by měl mít šéf firmy. A nemýlila jsem se – naše situace byla lepší než kdy předtím.
Raději bych měla menopauzu než dítě
Styděla jsem se jako puberťačka. "Panebože. Teď to dítě všechno obrátí vzhůru nohama," postěžovala jsem si Alešovi, když jsem mu vyprávěla o průběhu vyšetření. "Znovu budeme celé noci vzhůru, krmit dítě, honit se za ním, když začne chodit. Budeme muset šetřit každou korunu a myslet na jeho budoucnost. Naše mládí je už dávno za námi. Tohle nezvládneme..."
"To jsou báječné zprávy," viděl můj manžel situaci úplně jinak.
"Co jsi to řekl?" cítila jsem rostoucí podrážděnost.
"Teď bychom měli rozmazlovat vnoučata, ne vracet se k plenám a nočníkům. Co si o nás budou myslet lidé, když mě uvidí s břichem a kočárkem? Jak to řekneme naší dceři?"
Dítě bych klidně vyměnila za menopauzu. A on si to užíval. Koneckonců, on nebyl těhotný. "Jsi sobecký. Udělal jsi mi dítě. Proč jsi nechtěl použít ochranu? Mohli jsme si ještě užívat života naplno, užívat si všech radostí..."
"To není pravda. Myslíš jen na svoji postavu," odpověděl stoickým klidem. "Nepamatuješ si, jak jsi plakala radostí, když jsi poprvé viděla Alici? Jaký jsi měla entuziasmus a zápal pro mateřství? Nedala ti nic jiného do života kromě několika kil navíc? Nemyslím si, že tomu opravdu věříš," dodal vážně.
Nereagovala jsem na jeho poznámku. Pro něj to bylo jednoduché, vždyť to nebylo jeho břicho, které rostlo ze dne na den. Alice také nemohla pochopit, že po tolika letech čekání konečně dostane dlouho očekávaného sourozence.
Všichni kromě mě byli šťastní
Moje sestra byla nadšená z toho, že brzy bude tetou. Nemohla jsem pochopit, co se to kolem mě děje. Byla jsem přesvědčená, že celý svět se zbláznil a já jediná si to uvědomuju...
Měla jsem štěstí, že zima byla dlouhá. Díky tomu jsem mohla nosit volný kabát a nikdo nemohl vidět, že jsem těhotná. Styděla jsem se, obzvláště před kolegyněmi v práci, tak jsem se jim celé tři měsíce vyhýbala jako moru. Přesvědčila jsem je, že mám nějaké problémy se štítnou žlázou a potřebuji léčbu. Pracovala jsem ve velké společnosti, tak bylo snadné to utajit. Když mě kolegové zvali na společenská setkání, vymlouvala jsem se na nemoc.
Poprvé mě a Aleše potkaly kolegyně během procházky v parku. Nadšeně přiběhly ke kočárku a jásaly nad malou. "Mohla jsi říct, že máš vnučku," pronesla jedna z nich.
"No, nedočkala jsem se..." nadechla jsem se. "Dovolte, abych vám představila svou dceru..."
"Evo! Ty jsi ale statečná žena," dívaly se na mě s obdivem.
Byla jsem úplně překvapená jejích reakcí. Očekávala jsem kritiku, ale ony byly nadšené z mého pozdního mateřství. Říkaly, že to bylo velmi statečné rozhodnutí. Smály se, ale jenom tomu, že jsem vůbec měla nějaké pochybnosti...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
