Julie (32): Můj manžel toužil po dítěti. Teď ale tvrdí, že výměna plenek je pro muže ponižující

Rodinné příběhy: Můj manžel toužil po dítěti. Teď ale tvrdí, že výměna plenek je pro muže ponižující
Zdroj: Freepik

Julii překvapilo, jak moc její manžel Tomáš toužil po dítěti. Když se jim narodil syn, ukázalo se, že Tomáš se do péče o malého moc nehrne. Dokonce ho odmítal přebalovat, prý to pro chlapa není důstojné.

Jana Jánská
Jana Jánská 11. 05. 2024 04:00

U nás doma jsme neměli úkoly rozdělené na mužské a ženské. Oba rodiče pracovali, společně se starali o domácnost a vychovávali nás – mě a mého bratra. My jsme už od dětství také měli své domácí povinnosti. Myslela jsem, že to je normální. Nečekala jsem, že mě život tak překvapí.

Snila jsem o princi na bílém koni

Jako většina dívek jsem vyrůstala na pohádkách o princeznách a rytířích nebo princích, kteří bojovali o jejích přízeň. Věřila jsem v romantickou lásku, společný život plný růží a moc manželského slibu. Samozřejmě jsem snila o svatbě ve velkém stylu, bílých šatech s dlouhým závojem a svatebním pochodu hraném talentovaným varhaníkem.

S přibývajícím věkem se tyto sny změnily, staly se realističtějšími. Věděla jsem, že láska není jen romantické gesto, ale společné překonávání obtíží. Měla jsem doma vynikající příklad. Rodiče se nejen milovali, ale byli skutečnými partnery a přáteli. Věděla jsem, že se navzájem podporují v těžkých časech. Doufala jsem, že i já v životě potkám někoho, kdo bude pro mě tím, čím byl táta pro mámu.

Chtěla jsem někoho na celý život

Mé první vztahy byly poněkud zklamáním. Často jsem zjistila, že kluk, kterého jsem milovala, miloval více sebe než mě. Stala jsem se opatrnější při projevování svých citů. Vždyť jsem hledala partnera na celý život, nikoli narcise, kterému bych sloužila. Přestože jsem se na univerzitě nevyhýbala společenskému životu, stále jsem nemohla najít někoho, komu bych mohla důvěřovat a s kým bych se rozhodla zkusit společnou cestu životem.

Když jsem dokončila studium, většina mých kamarádek už byla ve vztazích. Některé byly vdané a měly děti, další měly snoubence a chlubily se prstýnky. Byla jsem stále sama a začala jsem se kvůli tomu cítit docela nepříjemně.

Když jsem navštívila rodiče, rozhodla jsem se svěřit mamince. "Mami, co se mnou není v pořádku?" zeptala jsem se.

"Proč by s tebou mělo být něco špatně?" odpověděla otázkou na otázku.

"Víš, všechny moje kamarádky už mají snoubence nebo manžele..."

"Zlato, myslíš si, že to je jediné, co může ženu udělat šťastnou?"

"No… ne. Ale přece by bylo fajn mít někoho..."

"Nepochybně. Nech to být, zlato. Netrap se tím. Buď šťastná sama se sebou. Miluj sebe a svůj život. Zaručuji ti, že tvá spřízněná duše se objeví, když to budeš nejméně čekat..."

Poslechla jsem mámu

Jí se to snadno říkalo. Měla milujícího a podporujícího muže, takže mohla milovat sebe a svůj život. Ale možná to byl opravdu můj problém... Možná jsem se natolik soustředila na nalezení kandidáta na manžela, že jsem si přestala všímat sebe a svých potřeb. Možná jsem se opravdu nedokázala dostatečně milovat, aby mě mohl milovat někdo jiný...

Rozhodla jsem se poslechnout mámu. Změnila jsem svůj postoj k světu. Nebylo to snadné. Začala jsem změnami ve svém okolí a poté jsem se rozhodla postarat o sebe. Začala jsem chodit do posilovny a na plavání.

Změnila jsem barvu vlasů a také účes. Výsledek mě překvapil! Opravdu se mi líbilo, co jsem viděla v zrcadle. Navíc se cizí lidé na ulici na mě usmívali a ohlíželi se za mnou. Samozřejmě mi to velmi zlepšilo náladu. A stačilo tak málo!

Zničil mi šaty

Jednou mě kolegyně pozvala na malé společenské setkání. Rozhodla jsem se jít ke kosmetičce a koupit si pro tuto příležitost nějaké hezké oblečení. V nákupním centru jsem našla krásné šaty za výhodnou cenu. Líbily se mi natolik, že jsem obchod opustila rovnou v nich.

Užívala jsem si je jen pár minut, když do mě vrazilo nějaké nemehlo! Ten chlap byl zabraný do svého telefonu, nevěnoval pozornost světu kolem sebe, jen se hrnul vpřed. V druhé ruce nesl kelímek s kávou. Celý jeho obsah přistál na mých zbrusu nových šatech.

"Co jste to provedl!" vykřikla jsem, naštvaná jako vosa. Veškerá moje dobrá nálada byla pryč.

"Omlouvám se..." zamumlal a střídavě se mi díval do očí a na mé šaty.

"Omlouvám se, omlouvám se... A co je mi po vaší omluvě?" zuřila jsem.

"To se vypere... možná..."

"Jsou to úplně nové šaty, právě jsem si je koupila!" pronesla jsem zoufale. Pak jsem z kabelky vytáhla kapesník a snažila se setřít kávu.

"Zaplatím vám čistírnu..." nabídl ten muž. "Nebo... Počkejte tu chvilku, prosím!"

"Co to má znamenat? Na co mám čekat?" volala jsem za utíkajícím mužem. "To je ale drzost..."

Ten cizí chlap mě překvapil

Stála jsem úplně bezmocná uprostřed obchoďáku a měla chuť se rozplakat. Po chvíli se příčina celého zmatku objevila přede mnou znovu.

"Tady to máte," řekl a podal mi balíček s logem obchodu, ze kterého jsem právě vyšla. "Prodavačka si pamatovala, co jste kupovala. Naštěstí tam byl ještě jeden kus ve stejné velikosti..."

"Ale..." tentokrát jsem já nemohla najít slova.

"Myslím, že jsme vyřešili problém se šaty. Mohl bych vás v rámci omluvy pozvat na kávu?"

"Abyste ji na mě vylil?" neudržela jsem smích.

Nakonec jsem se nechala pozvat nejen na kávu, ale také na dort a zmrzlinu. Zjistila jsem, že se jmenuje Tomáš (33) a je to docela zajímavý chlap. A měl tak hypnotizující pohled... Navíc jsme si spolu skvěle popovídali. Takže nejen že jsem mu dovolila odvézt mě domů, ale také jsem souhlasila s dalším setkáním. A pak ještě dalším.

Nevím, kdy jsem si uvědomila, že je to opravdu můj princ na bílém koni. Tomáš vstoupil do mého života s rachotem... a zůstal tam. Po několika měsících známosti jsme se rozhodli bydlet spolu a po roku jsme se vzali. Byla jsem si jistá, že tentokrát jsem našla toho pravého chlapa a doufala, že zbytek života strávíme spolu.

Toužil po dítěti

Můj manžel snil o dítěti. Jak moc toužil po potomkovi, to mi dokázal říct několikrát denně. Udělalo to na mě dojem. Obvykle jsou to ženy, kdo víc touží po dětech. Neměla jsem nic proti našim intenzivním snahám o početí. Po nějaké době se na těhotenském testu konečně objevily dlouho očekávané dvě čárky.

Během těhotenství se Tomáš o mě skvěle staral. Nosil mi jídlo, na které jsem měla chuť, domlouval návštěvy u lékaře, staral se zkrátka o všechno. Měla jsem dokonce obavy, že mě brzy začne nosit na rukou. Všichni mi záviděli tak pečlivého manžela. Byla jsem pravděpodobně nejšťastnější těhotná žena pod sluncem.

Když se narodil náš syn Igor, můj manžel byl nadšený. Pak přišel čas, abychom opustili nemocnici. Tomáš nás odvezl domů, kde na malého čekal čerstvě zařízený pokojíček. Byla tam také tchýně, jejíž pomoc s miminkem se v prvních dnech ukázala jako neocenitelná. Tomášova máma mi ukázala, jak měnit plenky, koupat a pečovat o novorozence.

Manžel mi odmítl pomoct s miminkem

Pak ale přišel čas, kdy se tchýně vrátila domů, a my zůstali sami, jenom v trojici. Jednoho dne, když jsem připravovala jídlo, začal malý plakat.

"Tomáši, vyměň mu prosím plenku!" zavolala jsem na manžela.

"Vyměň si ji sama!" odpověděl.

"Nemůžu, mám plné ruce. Vyměň mu ji, vždyť pláče."

"To si děláš srandu?" rozčílil se. "Nebudu měnit plenky..."

"Proč?"

"Protože to není práce pro muže!"

Musím přiznat, že mi to vyrazilo dech. Můj milovaný manžel, který tak moc naléhal, abych mu porodila potomka, muž, který se o mě během těhotenství tak skvěle staral, mi říká, že nevymění plenku našemu synkovi, protože je to práce, která ho jako muže ponižuje? To snad není možné! Koho jsem si to vzala?

Tak by to v manželství nemělo vypadat

Naivně jsem si myslela, že Tomáš žertuje, nebo má prostě špatný den. Koneckonců, tvrdě pracoval, zatímco já byla doma s malým. Naštěstí byl Igor veselé dítě, plakal jen zřídka. Také hezky spal v noci. Když usnul během dne, měla jsem čas na vaření nebo úklid. Všimla jsem si však, že manžel nikdy k synovi nevstával, ani se o něj po práci nebo o víkendech nestaral.

Dokud jsem byla na mateřské dovolené, říkala jsem si, že Tomáš je unavený z práce. Ale pak přišel čas, kdy jsem se vrátila do zaměstnání. Myslela jsem, že přeorganizujeme náš život a budeme si rozdělovat povinnosti, jak by to mělo být mezi partnery. Rychle jsem zjistila, že můj manžel má na toto téma jiný názor. Podle něj se dům čistí sám, jídlo se připravuje samo a muž není od toho, aby hlídal děti.

Mám pocit, že pracuji na dva úvazky. V práci vlastně odpočívám. Když se vrátím domů, mám spoustu starostí a musím se starat o Igora. Je to zlaté dítě, opravdu, ale Tomáš se o něj zajímá jen tehdy, když má náladu si s ním hrát. Veškerá péče o syna padá na má bedra. Pomalu toho začínám mít dost. Moje manželství by nemělo vypadat takto.

S Tomášem se nedá mluvit. Příští týden si beru volno v práci, vezmu Igora a jedu k tchýni. Už jsem jí to oznámila. Musíme si vážně promluvit...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Související články

Další články