Miroslava (49): Ironie osudu mě srazila na kolena. Touha po miminku byla silná, ale věk je neúprosný

Od dvaceti mi lékaři tvrdili, že přirozeně neotěhotním kvůli špatnému uložení dělohy. Jediné, s čím jsem bojovala, byly silné bolesti při menstruaci a během ovulace. Bodavé bolesti celého podbřišku. Nepříjemné, ale dalo se to přežít. Tenkrát jsem to brala na lehkou váhu, jelikož jsem necítila potřebu mít děti. Studovala jsem, odjela pracovat do zahraničí a nechala věcem volný průběh.

Beata (31): Tchyně mě při oznámení těhotenství odstrčila tak nešťastně, že jsem upadla. Manžel mi ještě vynadal

Život utekl příliš rychle a já nic neřešila

Bylo mi třicet a já si na slova lékařů ani jednou nevzpomněla. Neměla jsem v sobě touhu mít děti. Život byl zajímavý. Užívala jsem si cestování, přátele a svobodný život. Ohledně dětí jsem to měla v sobě uzavřené. Až jednou potkám životního partnera, tak buď osud zařídí, že mít děti budu, a když ne, nic se nestane. Plačící děti mě spíše stresovaly, než abych cítila lítost nad svou kdysi vyřčenou diagnózou. Ani rodiče už ode mně vnouče nečekali.

Maminka kdysi výrok lékařů oplakala, ale jelikož mám ještě dva sourozence, užívala si vnoučat od nich. Když mi bylo čtyřicet pět let, potkala jsem svého osudového muže. Za rok jsme se vzali a v osobním životě jsem konečně zažívala absolutní štěstí. V pracovní rovině jsem byla úspěšná, ale můj osobní život provázela samota a duševní prázdno. Ale to se změnilo. Jaroslav byl empatický, vzdělaný, chytrý a hlavně pohodář.

Klára (29): Tchyně se k nám nastěhovala a naše rodina se hroutí. Manžel se tváří, že se nic neděje

Ve středním věku jsem poznala pravou lásku

Jaroslav je o deset let starší než já. Workoholik. Celý život budoval své impérium a zapomněl na to, že existuje nějaký osobní život. Vlastně naše osudy byly dost podobné. Nevím, jestli jsme skrz práci oba před něčím utíkali, ale jedno bylo jasné. Oba jsme v pokročilém věku poprvé s někým žili. Oba jsme v pokročilém věku zkoušeli žít v kompromisu a někomu se přizpůsobovat.

Menstruace mi poslední roky chodila nepravidelně a mně se ulevilo. Přirozeně končí moje etapa, kdy jsem byla rozbitá. Konečně. Už nebude žádné „co by bylo kdyby“, bude rozhodnuto. Šla jsem na gynekologickou prohlídku a lékařka mi oznámila, že jsem těhotná. „To si děláte legraci? Je mi čtyřicet osm let. Jsem stará na mateřství. Myslela jsem si, že jsem v menopauze a že mi dáte nějaké prášky na vyrovnání hladiny hormonů. Nemůžu být v šestém týdnu těhotenství,“ řekla jsem šokovaně.

Tereza (30): Přítelova nevěra v těhotenství byla zrada. Jeho vysvětlení mě ale ponížilo ještě víc

Ironie osudu mě srazila na kolena

A pak mi to vše došlo. Rozplakala jsem se. Nevěděla jsem, zda štěstím. Nebo kvůli tomu, jak si se mnou život pohrál. Měla jsem dva roky do padesátky. Jaroslav oslavil šedesátku. To není věk, který by byl vhodný na mateřství. Doma jsme s Jaroslavem vše probrali. Ani jeden neuměl říct, jaké rozhodnutí je správné. Zda jít na potrat nebo se pokusit dítě vychovat. Plakali jsme oba. Nejtěžší emoce, které jsme oba zažili.

Naštěstí osud rozhodl za nás a já za dva týdny samovolně potratila. Cítila jsem bolest, kterou jsem nikdy nezažila. Cítila jsem emoce, o nichž jsem si myslela, že v sobě nemám. A nakonec mi vše došlo. Celý život jsem utíkala před svou diagnózou. Celý život jsem pracovala, abych nemusela řešit svoje emoce. A nakonec jsem si to vše stejně odžila. Bolest ze ztráty miminka. Bolest z nenaplněné mateřské lásky. A smutek ze všeho, co moje krátké těhotenství provázelo. Nyní jsem kompletní žena. Vím, co je to prázdná náruč a věřím, že čas vše zahojí. I Jaroslava náš zážitek změnil. I on mluví o tom, že neměl jen pracovat a měl více věřit lidem.

Gabriela (44): Někdy od života nedostaneme vše, co chceme. I když jsem udělala maximum, zůstalo jen zklamání

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].