Facebook
Instagram
Marie zahnala smutek z rozchodu novým přítelem. Nebrala ten vztah vážně. Jenže všechno se změnilo, když na těhotenském testu uviděla dvě čárky.
Probudila jsem se s nepříjemným pocitem v žaludku. Stejně jako včera... Vypravila jsem se do nedaleké lékárny a koupila dva těhotenské testy. Ukazovaly to samé. O pár dní později jsem raději navštívila gynekoložku. "Budete maminkou. Gratuluji!" vykřikla nadšeně a začala sepisovat doporučení na vyšetření. V duchu jsem si řekla, že není proč se radovat. Ale nejsem z těch, kteří se lehce vzdají. Opustila jsem ordinaci s přesvědčením, že tuto výzvu zvládnu...
Sestřenice mi pomůže s miminkem
Je škoda, že se máma přestěhovala do jiného města. Kdyby tu byla se mnou, mohla bych počítat s její pomocí. Ale teď? Jsem zaměstnaná, takže si nějak vydělám na živobytí... a samozřejmě na dítě. Během následujících pár měsíců budu muset šetřit, i když s mým skromným platem to nebude jednoduché.
Až miminko přijde na svět, pomůže mi Karolína (28), moje sestřenice. Miluje děti. Kdyby mohla, hned by jich měla alespoň pět. Ano, Karolínka mi určitě pomůže. Občas přijede, udělá mi nějaké nákupy, vezme dítě na procházku.
Ze začátku přijede také máma. I když je teď tak fascinovaná svým novým manželem Patrikem (60), nechá ho na chvíli samotného a přijede ke mně. A také k vnoučátku. Určitě!
Dítě jsem sice plánovala, ale s jiným
Naštěstí mohu počítat s maminčiným bytem. Aspoň mám kde bydlet a nemusím se starat o žádné splátky nebo nájem. Mamka mi všechno nechala. Pravda, měla jsem v plánu udělat nějakou rekonstrukci, možná pořídit nový nábytek do ložnice, ale teď bych asi měla nejdříve myslet na postýlku pro miminko. A kočárek by se také hodil... Bože! Kolik to asi bude stát?
Bylo by asi rozumné zrekonstruovat alespoň jeden pokoj. Ano, ten menší pokojík bude pro miminko, což znamená, že Václav (27) musí odejít. Abych to trošku vysvětlila. Vašek je můj spolubydlící. Bydlí tady od té doby, co mě můj přítel Petr (33) opustil. Potřebovala jsem zaplnit tu prázdnotu, tak je prostě tady. Nic hlubokého v tom nebylo.
Ale teď... Měla bych mu sdělit tu zprávu. Až odejde, peníze, které mi dával na bydlení, mi budou chybět. Když jsem se vracela domů, ani jsem nepřemýšlela nad tím, kdo by mohl být otcem dítěte. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem vstoupila do bytu. Je to Václav, s kterým momentálně bydlím, ne Petr. Dlouho jsem počítala s tím, že Petr bude otcem mých dětí. Plánovali jsme společný život, vlastní rodinku a spoustu dětí, ale v srpnu mě opustil a odešel na dobro... k jiné ženě.
Měla bych mu to říct
"Zvládnu to," řekla jsem nahlas. "Co zvládneš?" zeptal se Václav, když jsem vešla do kuchyně. Seděl u stolu, koukal do telefonu a jedl sendvič se sýrem. Chvíli jsem na něj hleděla a přemýšlela o jeho chování. Jen se mě zeptal, jestli to zvládnu, ale ani se na mě nepodíval. Pořád jen zíral na ten zatracený telefon. Jak dětinský přístup!
"Zvládnu to všechno," zamumlala jsem opět. Až tehdy si mě laskavě všiml. Zvedl se a dal vařit vodu na čaj. "Připravím ti čaj, protože nevypadáš zrovna dobře," řekl a políbil mě na čelo. Nevím, co s ním mám dělat. Nejrozumnější by bylo promluvit si otevřeně. Ale ne teď. Určitě dostane záchvat paniky, protože hluboko uvnitř je pořád jenom spratek, i když je o rok starší. Muži dospívají pomalu jako želvy... pokud vůbec.
Zdá se, že Václav spadá do té druhé kategorie, takže bych se asi měla vzdát veškerých očekávání. Byla to moje antikoncepce, která selhala. Kromě toho ho skoro vůbec neznám. Měl být jenom lékem na smutek, který mě trápil po ukončení vztahu s Petrem.
Máma se obětovala kvůli mně
Vašek se mi líbil. Ale stačí to na vážný vztah? Byl by takový nevyzrálý chlap zodpovědným tátou? Silně jsem o tom pochybovala. Nejspíš by se rychle vykroutil ze všech povinností a nechal mě samotnou s tím vším. Bude lepší, když odejde hned. Nebudu žít s iluzí, že se na někoho mohu spoléhat.
Moje mamka by se dala nazvat superhrdinkou, protože mě vlastně vychovávala sama. Odvedla skvělou práci. Otce si moc nepamatuju. Bylo mi sotva pět, když dostal infarkt, od té doby mamka s muži moc dobře nevycházela. Alespoň to mi tvrdila. Nemyslím si, že by neměla dostatek nápadníků, byla opravdu hezká. Prostě si řekla, že pro moje dobro zůstane single. Až loni se mi přiznala, že někoho má...
"Znám Jirku už sedm let," překvapila mě svým doznáním. "Nechtěla jsem ti to říct dřív, ale teď, když jsi dospělá a nezávislá, už to můžu udělat. Zdědil kouzelný domeček po rodičích, plánuji se k němu nastěhovat. Nechám ti náš byt. Máš už práci, zvládneš to..."
Řekla jsem mu pravdu
Pár dní po návštěvě lékařky mi bylo tak špatně, že jsem klečela u záchodu a zvracela. "Je všechno v pořádku? Otevři mi, prosím," ozval se hlas za dveřmi. "Zvracím. U toho asi nechceš být, že ne?" pronesla jsem. "Byl bych raději, kdybys otevřela. Co když omdlíš? Jak se k tobě dostanu?" přemýšlel. "Nic mi není, nech mě být."
Stejně čekal za dveřmi, byl vytrvalý. Když byla nevolnost pryč, umyla jsem si obličej a vyčistila zuby. Potom jsem ho pustila dovnitř. "Jak jsi bledá!" zbledl také Václav, když mě viděl. "Musím tě odvést do nemocnice. Převlékni se, vezmu tě na pohotovost."
"Nepůjdu nikam. Je mi dobře, jenom obyčejná nevolnost..." bránila jsem se. Tehdy Vaška napadlo, jestli třeba nejsem těhotná. "Jestli to musíš vědět, jsem opravdu těhotná. A není to tvoje věc!" rozplakala jsem se.
Dítě ho potěšilo
"Dobře, ale když teď spolu spíme, myslím, že v tom mám prsty," oznámil a začal mě bombardovat otázkami. "Proč jsi mi vlastně nič neřekla? Co tě to napadlo? Vždyť je to moje dítě!" zvýšil hlas.
Bylo zjevné, že Václav je velmi rozrušený. Chodil sem a tam a přemýšlel. "Miláčku, jsem nadšený..." najednou se v jeho hlase ozval úplně jiný tón. "Omlouvám se, že jsem na tebe křičel, ale byl jsem naštvaný, že jsi mi nic neřekla," pověděl a začal mi hladit vlasy a líbat mě. "Ale jsem tak šťastný, že budu táta..." zašeptal mi najednou do ucha a já cukla.
"O čem to mluvíš, že jsi šťastný? Vůbec jsme nepřemýšleli o tom, že bychom měli mít dítě. A navíc, mezi námi není nic vážného, vždyť se známe teprve tři měsíce! Nemáš vůči mně žádné závazky, všechno zvládnu sama. Pokud chceš, můžeš hned odejít..." řekla jsem naštvaně.
Možná z něj bude dobrý otec
Najednou mě přestal hladit. Byl zcela tiše. Pak začal chodit po pokoji. Seděla jsem, brečela a nervózně držela balíček kapesníčků. "Odpověz mi upřímně, chceš být matkou, nebo ne?" zeptal se. "Samozřejmě! Co si o mně myslíš?" vyjela jsem na něj. "Zlato, jen se snažím pochopit, co skutečně chceš. Pokud sníš o tom, že budeme mít dítě, proč mě nutíš odejít? Ale když třeba nejsem otec... Prostě mi řekni, jak to je..."
To mě překvapilo. "Jsi... jenom jsem si nemyslela, že by tě to zajímalo. Říkal jsi, že nemáš žádné životní plány, že se chceš podívat do světa.... V lednu máš jít s kamarády na lyže do Rakouska..." nadhodila jsem.
"Tak už jsem na to přišel a začínám si dělat velké životní plány - je čas založit rodinu. Zapomeň na lyžování, nikam nepojedu. Teď musíme přemýšlet o tolika důležitých věcech. Potřebujeme sehnat peníze na kočárek a všechny ty drobnosti..." uvažoval nahlas. Sledovala jsem ho, jak dělá legrační gesta rukama, chodí a přemýšlí. Uvědomila jsem si, že není tak nezodpovědný kluk, jak jsem si myslela.
"A víš co? Už teď miluji toho drobečka. A miluji i tebe. Teď se tě nebudu ptát, jestli ty miluješ mě... Ale časem určitě..." přistoupil ke mně a pevně mě objal.
Myslím, že dítě zvládneme
Dlouho poté, co jsme v ložnici zhasli světlo, jsem ještě ležela a přemýšlela. Václav byl vedle mě, ani se nesvlékl, rovnoměrně a klidně dýchal. "Miluji tě, ty blázínku..." řekla jsem tiše, protože jsem si myslela, že tvrdě spí. "Myslel jsem si to," zamumlal a přitiskl se ke mě blíž.
Bála jsem se samoty. Naštěstí se Václav ukázal jako zodpovědný chlap. Předtím jsem ho špatně odhadla. Proměnil se z nezralého chlapce ve starostlivého, podporujícího manžela a hrdého tatínka našeho krásného dítěte...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
