Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Julie i její přítel Sebastián právě nastoupili na vysokou školu a rozhodli se sestěhovat. Společné bydlení jim přineslo mnoho radostí, ale i jednu zásadní starost...
Před půl rokem jsem začala studovat vysokou školu. Protože bydlím ve Zlíně, kde mě žádná univerzita nezaujala, rozhodla jsem se jet studovat do Olomouce, kde byl přesně obor, co mě zajímal. Do Olomouce se na vysokou vydal i můj přítel Sebastián, rozhodli jsme se tak nastoupit na kolej pro páry a bydlet spolu.
Byli jsme spolu neustále
Myslela jsem si, že zařídit si společné bydlení je to nejlepší, co jsme se Sebastiánem mohli udělat. Tou dobou jsme spolu byli necelý rok a náš vztah byl v tom nejlepším. Společné bydlení jsme si se vším všudy užívali, ze školy jsme vždy jezdila přímo domů, na koleji jsme společně trávili většinu času… nemyslela jsem si, že by se mohlo něco pokazit.
Myslela jsem, že problémy jsou ze stresu
Právě začalo první zkouškové na univerzitě, když jsem poprvé nedostala menstruaci. Bylo to zvláštní, dlouhodobě jsem ji měla pravidelně a na podobné výkyvy jsem nebyla zvyklá. „To je ze stresu, ničeho se neboj,“ utěšoval mě Sebastián, když jsem mu řekla, že tento měsíc jsem vůbec nemenstruovala. Říkala jsem si, že má asi pravdu, jenže pak se krvácení nedostavilo ani další měsíc, i když jsem měla nejtěžší zkoušky za sebou.
Začali jsme být nervózní
„Myslíš si, že bychom mohla být těhotná?“ začala jsem jednoho večera, když se Sebastián vrátil z jedné z posledních zkoušek. Seděli jsme na našem pokoji na koleji a jedli čínskou polévku, to bylo skoro jediné jídlo, na které jsme měli. Sebastián se na mě obezřetně podíval.
„Snad ne… to by se nám teď hodně nehodilo. Jak je zkouškové, nemohl jsem chodit na brigádu a nemám žádné peníze…“
„Sébo! Nestraš mě!“ strčila jsem ho do ramene vyděšeně, „vždyť si dáváme pozor… skoro vždycky…“
Oba jsme věděli, že to není tak úplně pravda. Opatrní jsme moc nebyli a já nebrala ze zdravotních důvodů antikoncepci. Spali jsme spolu skoro pořád a pravda byla taková, že ne vždy jsme měli po ruce nějakou ochranu.
„Neměla bych si radši udělat test? Jen tak pro jistotu… určitě bude negativní,“ navrhla jsem a Sebastián souhlasil.
Udělala jsem si těhotenský test
Další den jsem si v lékárně koupila těhotenský test a na veřejných záchodech na naší koleji ho otevřela. Bylo to zvláštní, zatímco mě srdce divoce bušilo, když jsem sledovala čárku na malém papírku, nějaké slečny u společných umyvadel vedle kabinky se hlasitě smály a dohadovaly se, co si vezmou na večerní party. Přišlo mi, že čekání na výsledek trvalo celé hodiny… žaludek jsem měla úplně stažený a nervózně si kousala nehty… a pak konečně uteklo kýžených deset minut a můj další osud měl být odhalen.
Zjistila jsem, že jsem těhotná
O pár minut později jsem tiše vešla do našeho pokoje. Ruka s testem se mi klepala, když jsem ho podávala Sebastiánovi, který netrpělivě seděl na kraji postele.
„Co – co to znamená?“ zeptal se mě vyděšeně, i když dobře věděl.
„Jsem těhotná,“ zašeptala jsem a hlas se mi u toho zlomil. Klesla jsem na postel a Sebastián si mě k sobě přitáhl. Oba jsme byli zcela v šoku, ale zároveň nás to vůbec nepřekvapovalo. Vždyť jsme byli tak nezodpovědní!
Z očí se mi začaly spouštět slzy, když jsem si v hlavě přehrávala každou naši noc a přemýšlela, kdy k početí došlo.
„Sébo, co budeme dělat? Nemůžeme být rodiče,“ vzlykla jsem mu do ramene.
„To nemůžeme, vždyť jsme studenti! Bydlíme na koleji a tu sotva zaplatíme… a jsme oba dva v prváku, čekají nás ještě dva roky…“
„A co na to řekne moje máma? Už takhle si o mně myslela, že nejsem dost zodpovědná na to bydlet sama...“.
Nebylo o čem rozhodovat
Ačkoliv to vypadalo, že se máme rozhodnout, vlastně nebylo o čem. Neměli jsme žádné peníze, chtěli jsme studovat dál a věděli jsme, že miminko si teď nemůžeme dovolit po finanční, ale i po mentální stránce. Navíc mi bylo jasné, že rodiče by trvali na tom, abych se přestěhovala zpátky domů a na Sebastiána by navěky koukali skrz prsty.
„Nechám si to vzít,“ zašeptala jsem Sebastiánovi ten večer, když jsme spolu leželi v posteli, „hned zítra se objednám k mojí gynekoložce. Ani nevím, jak dlouho už to trvá… musím to vyřešit co nejdřív.“
„Souhlasím s tebou,“ přikývl a objal mě pevněji, „a Julie… nechci to říkat našim. Nevím, jestli by souhlasili, znáš je… můžeme to prosím vyřešit sami?“
Bylo mi jasné, že Sebastiánovi poměrně staromódní a zásadoví rodiče by potrat určitě neschválili.
„Ano. Jenom my dva… jsme v tom spolu.“
O našem rozhodnutí nikdo z rodiny neví
Trvalo ještě dva týdny, než jsem se dostala na potrat. Byly to možná nejhorší dva týdny v mém životě. Byla jsem v neustálém stresu a začaly na mě doléhat i první symptomy, hlavně jsem byla pořád unavená a neustále mi bylo špatně. Podepsalo se to i na mém vztahu se Sebastiánem… v nějakém ohledu to náš vztah zocelilo, věděli jsme, že spolu zvládneme cokoliv, ale v intimní sféře jsme se definitivně odcizili.
Bylo vidět, že Sebastián se začal bát a začal být velmi opatrný v tom, co spolu děláme. I tak jsme spolu doteď a podařilo se nám toto temné období přečkat. Ani jeho, ani moje rodina neví, že jsem kdy byla těhotná a doufám, že to tak i co nejdéle zůstane.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
