Facebook
Instagram
Elena dlouho zvažovala, jestli si má dítě nechat, ale pak se rozhodla, že na mateřství má ještě čas. Toto rozhodnutí jí dalo zabrat, ale postupně se z toho dostala. Jenže dítě tak moc chtělo na svět, že se své maminky nehodlá vzdát...
Rozhodnutí jít na potrat se nerodilo lehce. I můj partner Emil (28) byl proti. Ale pak jsem si řekla, že chci ještě pár let žít bez závazků, pracovat na kariéře a objevovat svět. Nikdy jsem se s tím nesmířila na sto procent, ale domnívala jsem se, že dělám dobře. Dnes už si to nemyslím...
V tramvaji jsem zažila šok
Trvalo mi nějakou dobu, než se moje tělo vzpamatovala z potratu. Duševně jsem se s tím smířila rychleji. Emil mě zahrnoval veškerou péčí a láskou a rozveseloval mě. A i když jsem na děťátko nikdy nezapomněla, můj život se pomalu vracel do starých kolejí.
Ale ne tak docela. Po několika měsících jsem najednou měla podivný pocit. Seděla jsem v tramvaji, když se mi něco pohnulo v břiše. Neumím to popsat jinak. Bylo to jako první pohyby děťátka, které ale už bylo dávno pryč. Pevně jsem se chytla sedadla před sebou a musela jsem pořádně zblednout, protože se mě žena sedící vedle zeptala, jestli mi něco není.
Ten pocit rychle zmizel, ale já se nedokázala postavit a jela jsem tramvají až na konečnou. Tam mě řidič docela nevybíravě vypoklonkoval ven. Domů jsem dostala taxíkem, ale zbytek dne si už moc nepamatuju. Vím, že jsem se střídavě probouzela a něco vykládala Emilovi, ale už vážně nevím, co to bylo.
Pronásleduje mě nenarozené dítě
Emil mě druhý den ráno vzal k doktorce, které jsem řekla, že mě bolí břicho. Po kolečku vyšetření se ukázalo, že mi nic není. Předepsala mi nějaké prášky na bolest a šla jsem domů. Celý den jsem jen ležela a koukala do zdi. Emil nevěděl, co má dělat. Nic jsem nechtěla jíst, jen mě občas donutil napít se.
I když by se mohlo zdát, že pro mě bude spánek vysvobození, bylo to přesně naopak. Zdálo se mi o těhotenství. Ale něco bylo jinak. Břicho mi rostlo závratnou rychlostí a já trpěla šílenou bolestí. Když jsem měla pocit, že to již nevydržím, probudil mě křik. To já křičela. Emil seděl u mě a byl pořádně vyděšený.
Od té doby byly noční můry běžnou záležitostí. Někdy se mi zdálo, že jsem těhotná, jindy jsem byla na procházce s kočárkem, ale nemůžu do něj nahlédnout. Vím, že v něm leží dítě, jenže já ho nevidím. A přes den to nebylo lepší. Zdálo se mi, že slyším drobné dětské krůčky a ťapání bosých nožiček. To už jsem nedokázala nejen spát, ale ani normálně fungovat. A když jsem jednou seděla doma v křesle a zaslechla slovo "mami", ztratila jsem vědomí.
Mrtvé dítě mě nenechá na pokoji
Od toho hrůzného zážitku uplynulo několik měsíců. Oficiálně mám za sebou nervové zhroucení, které se připisuje stresu z potratu. Nikomu jsem neřekla o tom, co mě opravdu trápí. Ani Emil to neví. Určitě by si myslel, že jsem se zbláznila. Na terapiích mlčím, odevzdaně polykám antidepresiva a můj duševní stav se trochu lepší. Ty podivné situace se dějí méně často.
Vím, že to není správné, ale prostě nikomu nedokážu říct, že mě pronásleduje moje nenarozené dítě. Stejně by mi nikdo neuvěřil. Hrozně se trápím a stydím. Ten nenarozený človíček chtěl tak moc za mnou a na tento svět, že jen těžce nesl, co jsem mu provedla. Pořád se mu v duchu omlouvám a doufám, že nalezne klid. Já vím, že po těchto zážitcích ho sama nikdy mít nebudu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
