Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Laura se zamilovala do vdovce. Byl hezký, milý a ztracený. Měla pocit, že mu může pomoct znovu najít chuť do života. Dopadlo to jinak, než čekala. Její manžel totiž nikdy nedokázal zapomenout na svou ex a chtěl, aby Laura byla co nejvíc jako ona.
S Dominikem jsem se seznámila na oslavě u společných přátel. Věděla jsem, že před pár lety při autonehodě přišel o manželku, a opravdu mi ho bylo líto. Byla jsem čerstvě rozvedená a žádného muže jsem nehledala. Dominik ale projevil zájem. Začalo to nenápadně – pár zdvořilých vět, trochu povídání u sklenky červeného vína. Loučili jsme se jako cizí lidé, s tím klasickým „třeba se ještě někdy potkáme“. Asi bych na něj byla zapomněla, jenže druhý den si od přátel vyžádal moje číslo a zavolal mi.
Vzali jsme se
Dominik byl naprosto okouzlující, pozorný a citlivý. Dojalo mě, když mi vyprávěl o své zesnulé ženě. Přiznávám, že ta jeho aura zraněného vdovce měla vliv na moje city. A taky ten zvláštní pocit, že právě já můžu zacelit jeho ránu a vrátit mu chuť do života. A protože byl navíc pohledný, zamilovala jsem se. Když se mě zeptal, jestli si ho vezmu, řekla jsem ano.
Přestěhovala jsem se k němu – jeho byt byl mnohem větší než moje malá garsonka, kterou jsme se rozhodli pronajímat. Byla jsem šťastná. Dokonce jsem začala snít o dítěti. Přece jen ještě nebylo pozdě!
Jeho byt byl sice trochu zanedbaný, ale pohodlný. Nelíbily se mi vybledlé světle modré tapety a závěsy, tak jsem jednou během večeře navrhla, že bychom je časem mohli vyměnit. Dominik okamžitě zbledl. „Ne, ne...“ řekl a podíval se na mě zvláštním způsobem. „Tuhle barvu vybrala Lucie. Celý byt zařídila ona. Nechci nic měnit.“
„Dobře,“ povzdechla jsem si a radši jsem si kousla do jazyka, abych neřekla, že ty cukrkandlové kombinace vážně nesnáším. „Ale aspoň by to chtělo trošku osvěžit...“
„Možná někdy...“ odpověděl vyhýbavě.
Pochopila jsem, že zatím nemám nic měnit. Chtěla jsem být ohleduplná, tak jsem to neřešila, i když mě to prostředí rozčilovalo a cítila jsem se jako na návštěvě.
Nosil mi dárky, které nebyly pro mě
Dominik byl milý a pozorný. Zahrnoval mě dárky a různými dobrotami, přestože se ke mně vůbec nehodily a sladkosti nesnáším! Řekla jsem si ale, že to myslí době. Tak jsem do šuplíku ukládala další a další šifonové šátky, krajkové prádlo, romantické šperky a sladké parfémy. Čokolády jsem rozdávala kamarádkám a kolegyním.
Trpělivost mi došla, když mi znovu přinesl bílé lilie – jsem na ně alergická. Už jsem mu to párkrát jemně naznačila, přesto mi je nosil dál. „Dominiku, prosím tě, příště mi přines jiné květiny! Ty lilie mě jednou zabijí,“ řekla jsem v žertu, zatímco jsem kýchala jako o život.
„Lucie je milovala,“ utrousil.
Ztuhla jsem, ale nedala jsem na sobě nic znát. Květiny jsem postavila do předsíně a radši jsem si vzala dvojitou dávku léku na alergii.
„Mám na tebe takovou prosbu...“ objal mě něžně. „Nemohla bys mi říkat Domi místo Dominiku?“
„Prosím?!“ zeptala jsem se šokovaně. To snad nemyslí vážně...
„Já vím, že to zní směšně,“ zasmál se. „Ale Lucinka mi tak říkala. Chybí mi to. No tak... je to roztomilé!“
Ne, to už bylo příliš. Tohle je šílenství. Nenechám si to líbit. „Já nejsem Lucinka. Musíš si uvědomit, že já jsem já. Nikdy ti nebudu říkat Domi. A nesnáším čokoládu, náramky, šátky a bílé lilie!“ vykřikla jsem. Zíral na mě. Bylo mi trochu líto, že jsem vybuchla. Omluvila jsem se a všechno bylo zase jako dřív. I když... Další den jsem opět dostala čokoládu...
Chtěl, abych byla jako ona
Stěny, police i alba byly plné jejích fotek. Jedna svatební, ve zlatém rámu, visela i nad naší postelí. Naše tam nevisela. Ať jsem chtěla nebo ne, pořád jsem na ty fotky zírala. Najednou mi došlo, že se jí podobám. A pak mě napadla děsivá myšlenka – možná si mě vybral jen proto. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Chtěla jsem věřit, že je to náhoda, ale pochybnosti zůstaly.
Jednoho dne mi začal vyčítat, jak se oblékám. A pak – úplně vážně – navrhl, abych si oblékla jedny z jejích šatů a udělala si účes, jaký měla ona. Dokonce mi mával kulmou před obličejem tak dlouho, až jsem mu ji vytrhla z rukou a hodila do koše. Měla jsem toho dost. Konečně jsem pochopila, že on pořád miluje ji, ne mě. Buď se jí stanu, nebo odejdu. Jeho zesnulá žena se stala svatou...
Jenže... pořád jsem ho milovala. Napadlo mě, že by to mohlo změnit dítě. „Dominiku, přemýšlela jsem... o dítěti...“ změnila jsem téma. „Měli bychom to zkusit. Čas běží...“
„V žádném případě! Děti jsme nikdy nechtěli!“ odsekl.
„My jsme nechtěli děti? Vždyť jsme o tom nikdy pořádně nemluvili!“
„Lucie děti nesnášela!“
Tehdy jsem se měla sbalit a odejít. Byla jsem hloupá a neudělala jsem to. A pak přišla poslední kapka...
S jeho zesnulou manželkou nemůžu soupeřit
Jednou jsem domů přinesla kotě. Byl to takový náhlý popud, že když nemůžeme mít dítě... A bylo zle. „Lucie nesnášela kočky. Kočky v tomhle bytě nebudou. A Lucie tu bude vždycky,“ řekl chladně.
To byl konec. Sbalila jsem si věci a kočku a odešla jsem. Nebylo mi do smíchu. Můj hněv se ale postupně měnil ve smutek. Kdyby tolik nelpěl na minulosti, mohli jsme spolu být šťastní.
O týden později mi zavolal. Prosil mě, ať k němu přijdu, prý stačí jen na chvíli. Chtěl mi říct něco důležitého. Nechala jsem se přemluvit. Byla jsem přesvědčená, že chce mluvit o rozvodu.
Když jsem vešla do našeho – ještě donedávna – bytu, nepoznala jsem ho. Tapety byly stržené, nábytek přikrytý fóliemi. Všechny fotky Lucie zmizely. „Co se tu děje?“ zeptala jsem se.
„Já... Byl jsem idiot,“ díval se na mě rozpačitě. „Asi mi z toho neštěstí přeskočilo... Strašně mě to mrzí! Jestli mi dáš šanci, začneme znovu. Byt můžeš zařídit podle sebe. Koupíme nový nábytek. Souhlasím se vším, jen mě neopouštěj. Potřebuju tě. Právě tebe!“
„A Lucie?“
„Ať odpočívá v pokoji...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
